Heslo pánů z Kolowrat „Věrně a stále“ platí dodnes

Po dopsání následující kolovratské erbovní úvahy jsem byl redakcí Zpravodaje požádán o přípěvek do ankety k 20. výročí pádu totality. Protože jsem výklad historických reálií koncipoval ve vztahu k aktuálním společenským poměrům, tak došlo k tomu, že v textu reaguji i na položené otázky. Tím dochází k propojení, které je možná poněkud nezvyklé, ale jež potvrzuje okřídlené rčení, že historie je učitelkou života.
Přesto vám asi přijde divné, jak to může souviset s historickým erbem panů z Kolowrat? Na obálce loňského ročníku Kolovratského zpravodaje mnohé čtenáře upoutaly poněkud netradiční štítonošky, zajímavě dotvářející renesanční kartuši s tradičním erbem jednoho z příslušníků rozvětveného rodu pánů z Kolowrat. Toto zajímavé ztvárnění erbu Kolowratů jsem objevil v Národním archivu v genealogické a heraldické sbírce barona Wunschwitze, stavovského genealoga a historika Království českého. Tehdy jsem tam pro výstavu a publikaci k výročí 800 let Kolovrat hledal tři nejstarší a opravdu unikátní zobrazení Kolovrat s kostelem, dvorem, tvrzištěm a spáleništěm fary z roku 1722. V kolovratské pamětní publikaci jsou zobrazeny, popsány a historicky zhodnoceny na stranách 13, 33, 34 a 41. K tomu snad není již třeba připomínat, že právě v naší městské části se nacházelo nejstarší sídlo slavného šlechtického rodu Kolowratů neboli pánů z Kolowrat.
V době příprav pamětní publikace byly uvedené kresby Kolovrat z roku 1722 mnohem důležitější nežli renesanční podoba erbu nepříliš významného příslušníka bezdružicko-středoklucké linie Kolowratů.
Svobodný pán neboli baron Václav Ludvíkovský Bezdružický z Kolowrat se totiž na rozdíl od mnohých rodových předchůdců i následovníků proslavil snad jedině tím, že svěřené dědičné statky v Buštěhradu a Středoklukách stačil do své smrti v roce 1601 nadmíru zadlužit. Za výjimečné není možno považovat ani poněkud pikantní renesanční ztvárnění jeho osobního erbu z roku 1588, jež tehdy odpovídalo dobovému aristokratickému vkusu. V dnešní neklidné době nás obnažené tvary štítonošek ani moc nepřekvapí. Místo toho se nabízí zajímavá souvislost mezi skrytým významem objektů, zobrazených v rukou a také u nohou renesančních krásek a vznešeným erbovním a rodovým heslem pánů z Kolowrat: Věrně a stále! Obojí totiž zajímavě dokresluje tradiční ideály a zásady, které po dlouhá staletí provázely příslušníky s naší obcí propojeného rodu.
Vedle majestátní červeno-stříbrné orlice se totiž Kolovratowé prezentovali obdobným vznešeným heslem jako některé další význačné rody české historické šlechty, jejíž příslušníci podporovali v duchu zemského vlastenectví nejen takové kulturní instituce jako Národní muzeum, Matici českou a Národní divadlo. Podporovali rovněž požadavky českých politiků na politickou národní autonomii a samosprávu. V tomto duchu pak byli všichni Kolowratové od mládí vychováváni k tomu, že slova z rodového hesla nesmí chápat jako bezobsažnou frázi, ale naopak jako mravní krédo a životní potřebu. Věrnost proto zcela samozřejmě spojovali s vírou, důvěrou, nadějí a láskou a tuto devizu patrně na znaku symbolizuje planoucí srdce a Amorek s lukem. Stálost jistě pokládali za nezbytný doplněk věrnosti, který se nemohl obejít bez odhodlání, statečnosti, odvahy, síly a odpovědnosti. Tyto vlastnosti zase na erbu představuje šíp s býkem. Myslím, že dobový malíř to na rodovém erbu barona Václava Bezdružického z Kolowrat nemohl vyjádřit lépe.
Lpění na uvedených zásadách nebylo pro pány z Kolowrat pouze věcí rodové a osobní cti a křesťanské morálky, ale pro dědičné představitele národní elity to byla zcela přirozená povinnost. Dnes se sice již příslušnost k národní elitě nedědí, ale demokraticky odvozuje od osobních kvalit, tvůrčího přínosu a svobodné volby spoluobčanů. Někdy se však ještě nárokuje na základě pochybného vzdělání, uplacených titulů, politických konexí či výše konta. Poněkud nekritické přeceňování vysokoškolských titulů totiž v české společnosti dosud přetrvává z předminulého století z dob obtížné kulturní a hospodářské emancipace malého a politicky neplnoprávného národa. Tento jev umocnila i naše pozice na periferii vyspělé Evropy, spojená s nedostatečnou podporou národních snah ze strany odnárodněné šlechty a germanizovaného měšťanstva.
Povolání pedagogů, lékařů, právníků, knězů, hospodářských a státních úředníků a profesní tituly s tím spojené od těch dob patřily k vysněným kariérním vrcholům českých synků. Naše současná porevoluční elita se s uvedenými ctnostmi a zásadami pánů z Kolowrat zatím zcela neztotožňuje. Nad tím však ani dvacet let po pádu totality ještě nemusíme lámat hůl. Zatímco vlasteneckým pánům z Kolowrat byly uvedené zásady vštěpovány téměř tisíciletí, našinci na to dosud měli jen historicky krátké dvacetiletí. Stejně na tom byli i naši dědové. Když si po první světové válce konečně vybojovali vytouženou republiku, mohli se učit základům zastupitelské demokracie a masarykovské mravnosti jen chabé meziválečné dvacetiletí. Mnichovské a následně i únorové selhání velmocenských záruk včetně vlastního prezidenta i vlády je pak přivedlo do chmurného totalitního půlstoletí. To nám bohudík i přes nedávné politické i ekonomické kotrmelce snad již nehrozí a špatnou náladu ze stavu veřejné morálky si můžeme zlepšit snad jen konstatováním, že za pouhých dvacet let se v dějinách lidstva ještě nikdo nestihl naučit dobře vládnout a mravně spravovat veřejné záležitosti. Budeme tedy muset nejen naší národní elitě a voleným zástupcům, ale i sami sobě dopřát více času, abychom se společně dopracovali k odpovědnosti a mravnosti v duchu historické zásady Kolowratů: Věrně a stále!
PhDr. František Dudek, CSc.