Kolowrat - Spolek pro zachování tradičních hodnot


Příroda Kolovrat

30.03.2012 23:29

Přirozená vegetace

 

Přirozená vegetace se původně utvářela v přírodě samovolně, bez ovlivnění člověkem, v závislosti na přírodních podmínkách území. Činností člověka byla postupně nahrazována vegetací polopřirozenou až druhotnou (např. louky a pastviny) či dokonce umělou (jakou jsou např. polní nebo zahradní kultury). V hustě zalidněných územích se s přirozenou vegetací můžeme setkat jen na velmi omezené rozloze (např. v přírodních rezervacích), většinou na stanovištích člověkem nevyužitelných, např. na skalách.
V závislosti na přírodních podmínkách prostředí (klimatu, substrátu, reliéfu, půdě, vodním režimu apod.) se přirozená vegetace člení na řadu rostlinných společenstev (fytocenóz), která se liší druhovým (floristickým) složením, strukturou a fyziognomií. Pouze přirozená rostlinná společenstva, jež vytvořila sama příroda, jsou složkami ekosystémů, které jsou v biologické rovnováze s prostředím, a tím zaručují v krajině stabilitu přírodního prostředí a jeho funkcí, a to bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost člověka. Za nejdůležitější z těchto funkci považujeme zadržování a filtraci srážkových a povrchových vod, zlepšování kvality ovzduší a ochranu půdy.
Přirozená rostlinná společenstva osídlují v krajině zákonitě určité typy stanovišť a ve svém druhovém složení vyjadřují souhrnné působení různých ekologických činitelů. Tato zákonitá vazba mezi vegetaci a přírodním prostředím, která je nápadná především v malém území s jednotnou květenou, umožňuje nejen vymezení jednotlivých typů stanovišť pomoci rostlinných společenstev, nýbrž i rekonstrukci rozšíření jednotek přirozené vegetace podle stanovištních charakteristik (jako je nadmořská výška, expozice a sklon svahu, reliéf, hornina, půda, vodní režim apod.) na místech, kde přirozená vegetace již byla lidskou činností odstraněna.
Rekonstrukční mapa přirozené vegetace ( označovaná přesněji jako mapa rekonstruované přirozené vegetace) představuje vedle map klimatických, geologických, půdních, hydrologických apod. významný informační zdroj o přírod- ním prostředí určitého území. Tato mapa vyjadřuje pomoci vegetačních jednotek trvalý ekologický potenciál území, tj. působení kombinace podmínek přírodního prostředí ve funkci ekologických činitelů. Odstraňuje tak nedostatky kli- matických map vytvořených extrapolaci z údajů malého počtu měřících stanic, citlivě zachycuje i malé výskyty odlišných hornin, dává vyniknout obrazu hydro- logické sítě apod., avšak zmíněné specializované mapy nenahrazuje.
Rekonstrukční mapa přirozené vegetace městského území má největší využití na nezastavěných plochách s městskou zelení (parky, lesoparky, rekreační lesy). Na tuto zeleň, která tvoří nezbytnou součást města, působí na určitém místě soubor stanovištních faktorů, které odpovídají určité jednotce (syntaxonu) přirozené vegetace. Úspěch sadovnické úpravy této zeleně, popř. náklady na ni, záleží na tom, do jaké míry se vysazený druhový sortiment svými ekologickými požadavky blíží nárokům přirozené vegetace. Využití rekonstrukční mapy přirozené vegetace např. při ozeleňování průmyslových podniků a měst v Japonsku ukázalo, že nejvhodnějšími dřevinami jsou dřeviny přirozených společenstev, zejména byla-li sadba získána v přirozených nebo polopřirozených porostech v blízkém okolí.
Rekonstrukční mapa přirozené vegetace poskytuje zatím jediný podklad pro hodnocení stupně narušení přirozené krajiny. Její pomocí (zejména srovnáním s mapou současné vegetace) lze též určit podíl plochy s přirozenými ekosystémy v rámci území.
Plochy trvalé zeleně mají velký význam pro udržování příznivého prostředí pro městské obyvatelstvo. Vegetace hraje významnou hygienickou a asanační úlohu v městském prostředí zatíženém hlukem a imisemi průmyslu i dopravy. Tato funkce vegetace je tím účinnější, čím více se blíží vegetaci přirozené. Přirozená vegetace, která vykazuje nejvyšší stabilitu, hraje dosud nedoceněnou roli i v rekreaci městského obyvatelstva a v obnově jeho pracovních sil. K uvolnění městského člověka z psychické zátěže, kterou velkoměsto na něj klade, nestačí městské parky, v nichž je člověk odkázán opět jen na asfaltové cesty, nýbrž jsou k němu nezbytné rozsáhlejší plochy přirozené nebo alespoň polopřirozené vegetace. A těch má území Prahy poměrně málo.
Přirozená vegetace představuje dnes velmi vzácnou a ohroženou složku krajiny. Její zachování a ochrana by měly být součástí nového humánního vztahu člověka k přírodě. Předkládánou mapu a vysvětlující text je třeba považovat též za součást výchovy obyvatelstva k správnému chápání přírody a vztahů člověka k přírodnímu prostředí. Je třeba, aby si především obyvatelé velkoměst uvědomili svou odpovědnost za ničení přírodních hodnot, zejména přirozených zbytků vegetace, které jsou zárukou zachování velkého počtu původních druhů rostlin a volně žijících živočichů i celkové rozmanitosti krajiny.
Rekonstrukční mapa přirozené vegetace území Prahy v měřítku 1 : 25 000 se opírá o metodiku Geobotanické mapy ČSSR 1. České země (MIKYŠKA et al. 1968-1972), na níž je pražské území zmapováno v měřítku 1 : 200 000. Toto měřítko je však příliš hrubé, a proto je přirozená vegetace území Prahy na Geobotanické mapě ČSSR (Iisty Praha a Tábor) členěna pouze do šesti mapovacích jednotek. Z tohoto důvodu byl0 přikročeno k zhotovení zcela nové mapy, v přibližně desetkrát podrobnějším měřítku, za využití výsledků soustavného syntaxonomického výzkumu vegetace Československa k podrobnějšímu členění mapovacích jednotek, jichž byl0 na území Prahy rozlišeno osmnáct. Území Prahy je na mapě vymezeno jeho administrativními hranicemi platnými v roce 1989. Topografický podklad zhotovil pro tento účel Geodetický a kartografický podnik, s. p., Praha v listopadu 1989. 

Stanislava Bartošová, Petr Bartoš
 

 

—————