Zdeněk Beneš

Jeho muzikantské srdce se do rodné obce vrací nejen o posvícení  

Kolovratský rodák Zdeněk Beneš se narodil dne 10. října 1937 a se svými rodiči bydlel v rodinném domku čp. 149 v ulici Na Parkáně. Jeho matka byla v domácnosti, ale také pracovala v místním JZD. Jeho otec byl zedníkem, později se stal zaměstnancem u Československých státních drah. Jeho strýcem byl kolovratský kronikář Josef Svoboda. Zdeněk Beneš se vyučil strojním mechanikem v Drupolu Mnichovice. V sedmi letech se začal učit hrát na housle u místního kapelníka Františka Dražila. Jak mu to šlo? Ani prý nemluvit. Až časem se jeho zájem o hraní lepšil, a větší chuť dostal, když si myslel, že již něco umí.
Druhým jeho hudebním nástrojem, na který se učil hrát u Františka Dražila, byl klarinet. V uhříněveské škole, kam mladý Zdeněk chodil, byl školníkem místní kapelník a kamnář pan Barták. Když se dozvěděl, že nadaný žák hraje na klarinet, řekl mu, aby ho přinesl do školy. V kotelně si ho přezkoušel a potom mu sdělil: „Odpoledne půjdeš s námi hrát na pohřeb.“ To byl Zdeňkův první muzikantský začátek. Pak s nimi chodil hrát na Es klarinet na slavnosti Baráčníků a do průvodů při různých oslavách v Uhříněvsi a okolí. Tehdy mu bylo 15 let. Pak byl přijat do kapely pana Baxy z Průhonic. Tam ho přivedl jiný kolovratský kapelník Miloslav Křeček, který bydlel v ulici „U Jezu“ čp. 59. V této Baxově kapele hrál dlouho. Pak z ní vzniklo menší těleso s pěti hudebníky, které pak dlouho účinkovalo pod taktovkou Miloslava Křečka. Ten se ho jednoho dne zeptal, zda by si nechtěl udělat kapelnické zkoušky, a nabídl se, že to zařídí. Zdeňkovi se do toho nechtělo a neměl ani ponětí, co to obnáší.
Jednou začas se konaly přehrávací zkoušky před okresní hudební komisí. Probíhaly v jídelně uhříněveské cihelny. V komisi seděl i Ladislav Vítů, člen divadelního orchestru z Prahy, který měl na starosti lidové soubory. Ten se Zdeňka Beneše neformálně ptal, co by dělal, kdyby musel zastupovat kapelníka, jak by si počínal a jak by si vše zařídil. Mladík si věděl rady, pohovor netrval dlouho a za čas se dozvěděl, že udělal kapelnickou zkoušku. To bylo v roce 1966. V té době již chodil hrát s velkými dechovými orchestry v Praze. Hrál se známou kapelou kapelníka Poustevského „Na Zvonařce“, s kapelou Hynka Vokouna a dalšími kapelami. To již měl po vojně. V uvedených kapelách hrálo mnoho vojenských hudebníků a účinkování v nich bylo pro Zdeňka velkou školou. Od roku 1970 hrál po tři roky v pivovaru „U Fleků.“ Na vojně se naučil hrát na tubu. Vojenská služba byla pro něho další hudební školou, hlavně co se týká hudební kázně. Kázeň osobní byla samozřejmostí.
Po přestěhování do Pelhřimova získal kapelnické doklady a založil vlastní kapelu, kterou vedl dvanáct let. V té době byl velký zájem o dechovku. Hrálo se i třikrát týdně. Zdeněk Beneš pak přišel do známé a populární hasičské kapely „Božejáci“ z Božejova, kde hrál na tubu. Kapela v roce 1984 oslavila osmdesát let od svého založení. Tvořili ji samí staří páni, kterým navíc zemřel kapelník. Po jeho smrti se Beneš „Božejáků“ ujal. Kapele hodně pomohl a zasloužil se o její omlazení. Působil v roli dramaturga i trenéra. To mu bylo již 45 let. V té době byl mezi nimi nejstarší, a tak odešel. Předtím již externě působil na hudební škole v Pelhřimově a dálkově absolvoval konzervatoř v Českých Budějovicích, kde studoval jeden nástroj pedagogického směru, dirigování a instrumentaci. Když na konzervatoř nastoupil, zjistil, že již sedmdesát procent toho ví.
Problém však byl v tom, že kdyby neměl známosti, tak se na konzervatoř vůbec nedostal. Potom začal interně učit v Pelhřimově. V devadesátých letech dostal nabídku učit na soukromé hudební škole, kam také přešel. Když odešel do důchodu, tak začal na živnostenský list jezdit po základních školách učit hudební výchovu. V Pelhřimově vedl žákovský dechový soubor, který ale v devadesátých letech zanikl. Tehdy za ním přišli jeho žáci i někteří rodiče s prosbou o pomoc. Čerství absolventi hudební školy totiž měli chuť hrát, ale neměli kde, a pokud prý nebudou pokračovat, bude to ztráta finanční i časová. Tak si Zdeněk řadu z nich vybral a vytvořil dechovku. Zkoušeli, ale zpočátku ani nepočítali s tím, že by mohli vystupovat veřejně. Beneš vše dělal pouze z lásky k dechovce. Měl rád své mladé muzikanty, všichni se navzájem dobře znali. Jejich kapela se v roce 1995 dostala na koncert do Kolovrat. Tehdy jsme slyšeli hrát mladíky ve věku 15 – 19 let, které hudbě učil. Všichni hráli s nadšením a chutí. Do Kolovrat pak jezdili velice rádi, neboť zde měli věrné posluchače.
Naposledy s nimi Zdeněk jako kapelník hrál v roce 2001. Tenkrát mi řekl: „Já jsem začal muziku v Kolovratech a svou muzikantskou činnost zde skončím“. A tak se také stalo. Zdeněk k některým písničkám skládal i slova, pokud nějaká instrumentální skladba měla hezkou melodii a byla beze slov. Lidé si rádi poslechnou a zazpívají písničky. Když se mu líbila nějaká hezká melodie od skladatele Josefa Hotového nebo Antonína Borovičky či od jiných skladatelů, tak k nim text napsal. Textařinou se ale nezabýval.
Čtyři roky také působil jako metodik hudebních oborů při okresním hudebním středisku v Pelhřimově. Tam se znovu setkal s Láďou Vítů, který pro něho v Uhříněvsi byl neznámou osobou a stali se kamarády.
Zdeněk vlastní veliký hudební archiv lidových písniček. Sám si prováděl jejich vazbu, kterou se naučil u kolovratského vazače knih a kartonážníka pana Šatopleta z Parkánu čp. 95, kam chodil jako kluk pomáhat.
Jeho muzikantské srdce je stále s Kolovraty spojeno prostřednictvím Malé dechové muziky z Libkovy Vody, kterou vede jeho žák Luboš Krejčí. Hezkou jihočeskou dechovkou obveseluje kolovratské i přespolní seniory již dvanáct let, při kolovratském posvícení, které každoročně pořádá Klub důchodců ve spolupráci s úřadem naší městské části. 

Jiří Missbichler