Petr Zejfart

Jen málo obcí má mezi svými občany člověka, který se zabývá tak starým a krásným řemeslem, jako je houslařství. Tímto umělcem je karlovarský rodák pan Petr Zejfart.
Cesta k této práci nebyla jednoduchá. V širší rodině Zejfartů jsou významní hudebníci, takže je přirozené, že přáním rodičů bylo mít ze syna hudebníka.
V šesti letech začal hrát pan Zejfart na housle v LŠU v Karlových Varech. Po pěti letech přešel na violoncello, na které hrál další tři roky. Je nasnadě poznamenat, že pan Zejfart přiznává, že přání rodičů mít v rodině hudebníka bylo leckdy větší než jeho vůle cvičit na hudební nástroj.
Hudební školu navštěvoval do svých patnácti let, ale devět let hraní na strunné nástroje přineslo touhu poznat je blíže, a to hlavně jejich výrobu. Řešení tohoto přání bylo snadné. Nedaleko Karlových Varů leží městečko Luby u Chebu, kde je dodnes jediná továrna na hudební nástroje. Zde podstoupil talentové a přijímací zkoušky a byl přijat. Podmínky však nebyly jednoduché. Přechod z Karlových Varů na internát v zanedbaném pohraničí, s přetrháním vazeb na toto lázeňské město, nebyl snadný. Přes tyto potíže objevil v sobě pan Zejfart poznání, že rukodělná práce mu přináší větší uspokojení než samotná hra na nástroje. Potěšení z poznání nástroje při jeho stavbě ho dovedlo k úspěšnému dokončení tohoto učebního oboru, který absolvoval pod vedením vynikajícího mistra houslaře Miroslava Pikarta.
Následovalo čtyřleté studium na střední průmyslové škole výroby hudebních nástrojů v Kraslicích. Poté přišla na řadu dvouletá vojenská služba, kterou podstoupil jako mechanik vrtulníku v Bechyni, i přesto, nebo právě proto, že si podal žádost o zařazení do vojenské opravny hudebních nástrojů.
Dobrou zkušeností bylo první zaměstnání jako prodavač hudebních nástrojů na Jungmannově náměstí v Praze, odkud po roce přešel na uvolněné místo houslaře ve Školské ulici na Praze 1. Po uzavření této provozovny, která zde měla třicetiletou tradici, byl nucen přestěhovat dílnu do svého domku v Kolovratech, který zdědil po prarodičích. Začátky působení zde nebyly jednoduché. Podnikat v zastrčené uličce, bez telefonu, nebylo snadné, ale zákazníci si pomalu na dojíždění zvykli.
Po osmi letech se však naskytla příležitost přestěhovat dílnu do samého centra Kolovrat, kde ji zákazníci najdou daleko snáze. Po všech peripetiích, které život přinesl, se panu Zejfartovi momentální stav jeví jako ideální. Za štěstí  považuje téměř minimální vzdálenost mezi domovem a dílnou, hezké prostředí upraveného okolí a přítomnost příjemných lidí kolem sebe, což je v dnešní uspěchané době neocenitelné.

Zdeňka Musilová