Marta Šímová

Vážení občané, vracíme se k zajímavé rubrice, která vycházela v Kolovratském zpravodaji v minulých letech. V Kolovratech žije spousta lidí zajímavých profesí a zálib. Naším záměrem je Vám některé z nich představit. První z řady těchto osobností je slečna Marta Šímová, představitelka nastupující mladé generace, která si zvolila pro ženu neobvyklou životní cestu – stala se vojákem z povolání.

Kdy a kde jste se narodila ?
Narodila jsem se roku 1978 v Praze 8. Do Kolovrat jsem se s rodiči a bratrem přistěhovala ve 3 letech. V roce 1984 jsem začala navštěvovat místní
základní školu a od 5. ročníku jsem pokračovala na Základní škole v Uhříněvsi.

Děti mají nejrůznější přání, čím se stanou, čím jste chtěla být Vy?
Již v útlém věku se u mě začal formovat vztah k medicíně. Zpočátku při studiu „anatomie“ u mámou kuchaných zvířat jako kapr či slepice, v pozdějším věku při léčení“ domácích zvířátek a nakonec i vlastních členů rodiny. V 7. třídě jsem se probojovala na zdravotnický kurz Českého červeného kříže a začala jsem pomýšlet na studium na zdravotnické škole, kterou se mi nakonec podařilo vystudovat.

Splnilo toto studium Vaše představy o Vašem budoucím povolání?
Během studia na Střední zdravotní škole jsem začala přemýšlet o tom, že povolání obyčejné zdravotní sestřičky, která běhá v nemocnici kolem mnoha pacientů, by mě v budoucnu nenaplnilo. Poohlížela jsem se tedy po možnosti nástavbového studia. Nově otevíraný 3-letý obor Diplomovaný zdravotnický záchranář byl pro mě jako šitý na míru. Při jeho studiu jsem si stále více uvědomovala, že „terénní medicína“ mě zajímá čím dál víc a je pro mě to pravé. Bavily mě především zajímavé kurzy – plavání, kurz Vodní záchranné služby, slaňování a záchrany ve skalách, záchranného lyžování pod vedením členů Horské služby.

A není to pro ženu fyzicky náročné?
Jelikož jsem nadšeným sportovcem, mám velmi ráda především plavání a lyžování, byla jsem při této výuce ve svém živlu.

A o co se může ucházet úspěšný absolvent tohoto studia?
Po absolutoriu jsem usilovala o přijetí k Záchranné službě hl. m. Prahy. Bylo mi bohužel nabídnuto pouze místo na dispečinku s tím, že ve výjezdových skupinách není místo pro ženy. Byla jsem z toho zpočátku zklamaná, ale teď nelituji. Nastoupila jsem tedy na chirurgickou jednotku intenzivní péče v Ústřední vojenské nemocnici, kde jsem se naučila mnoho užitečných věcí, včetně obsluhy mnohdy složitých přístrojů. Tato odborná práce mě bavila, ale věděla jsem, že to „není ono“.

Jak se stalo, že jste našla to, po čem jste toužila?
Jednoho dne jsem otevřela učitelské noviny s nabídkou studijních oborů na vysokých školách. Zaujal mě roční praporčnický kurz na Vojenské lékařské akademii J. E. Purkyně v Hradci Králové.
Přihlásila jsem se, ale v úspěch ani téměř nedoufala - bylo nás přes 100 a přijatých mělo být jen 5. Zanedlouho mi ale domů přišla pozvánka na přímé výběrové řízení zdravotníka u plně profesionálního 43. výsadkového praporu v Chrudimi.
Sedla jsem na vlak a jela zkusit štěstí. O zdravotnické službě v armádě jsem tehdy neměla žádnou představu, v té době jsem jen párkrát slyšela o 6. polní nemocnici. V Chrudimi jsem uspěla a rovnou podepsala předběžný závazek. Jaké bylo moje překvapení, když se mě náčelník zdravotnické služby praporu, můj budoucí „šéf“, zeptal, jestli se bojím výšek. Vysvětlil mi, že moje místo je výsadkové, a že tudíž budu muset skákat s padákem. Mně to ještě nedocházelo, ale když jsem večer přijela domů a řekla: „Mami, jdu na vojnu a potom do Chrudimi a budu skákat s padákem,“ tak se mámin zděšený výraz v obličeji nedal přehlédnout. A tak to tedy začalo...

Ani se nedivím, že byla maminka vyděšená, i mě by moje dcera tímto oznámením pěkně vyděsila. Takže jste opravdu narukovala?
Ano, v srpnu 2001 jsem rukovala na vojnu. Čekala mě naštěstí jen zkrácená náhradní vojenská služba v Hradci Králové. Na ty tři měsíce teď vzpomínám už s úsměvem, asi podobně jako většina chlapů na svá „vojenská léta“. Se mnou nastoupilo naštěstí i několik dívek podobného osudu, a tak jsme to dohromady bez větších problémů zvládly. Nemusím ani popisovat moje dojmy z pořadové, střelecké, tělesné přípravy, ale i úklidu rajonu pod dohledem „zkušených mazáků“. Po měsíci přijímače jsme složily přísahu a už to bylo veselejší, ale vycházky a víkendy, které jsme absolvovaly i my ženy „v zeleném“, bych už nerada vrátila (nechápající pohledy a občas i negativní reakce či poznámky kolemjdoucích).
Po vojně následovaly 3 měsíce “praporčického kurzu” a stali se z nás vojáci z povolání. Náplní kurzu byly předměty vojenské medicíny, ale i všeobecné vojenské znalosti a dovednosti (taktická, střelecká, topografická, spojovací, chemická příprava a další) a samozřejmě tělesná příprava. Po složení praporčických zkoušek jsme putovaly ke svým útvarům.
Začátky na útvaru pro mě nebyly rozhodně jednoduché. Byla jsem sedmou ženou chrudimského praporu, zpočátku samozřejmě pod drobnohledem mých zhruba čtyř set kolegů. Jejich vztah k ženám v armádě je všeobecně, zvláště u našeho praporu, spíše negativní. Nebyli na mě zlí, ale své místo mezi nimi jsem si musela vydobýt a dokázat, že na to mám. Začala jsem na sobě hodně pracovat - zlepšovala si kondičku, osvěžovala si vojenské znalosti a dovednosti a stále se učila novým a novým věcem od zkušenějších kolegů - to vše “za pochodu”. Bylo to tempo docela zdrcující. Ještě ke všemu jsem byla zařazena na místo velitelky družstva.
Pro ilustraci - žena, která vede 5 chlapů služebně i věkově starších, ale má z nich nejvyšší vzdělání... Ale nakonec jsme si na sebe zvykli a v současné době nám to spolu “klape”. Působíme v rámci “Praporního obvaziště”- jsme jednou ze zabezpečovacích jednotek praporu. Asistujeme při výcviku, střelbách, seskocích, pochodech, cvičeních, přednášíme a přezkušujeme zdravotní přípravu u jednotek. Sami se také účastníme různého výcviku, střeleb, seskoků či slaňování, kurzů a školení. Máme také na starosti veškerý zdravotnický materiál praporu.

Víme o Vás, že jste se zúčastnila zahraniční mise. Jaký máte dojem z této práce?
Ano, od září 2002 až do dubna 2003 jsem se účastnila se svým praporem zahraniční mírové mise KFOR v Kosovu. Spolu se slovenskými kolegy jsme měli na starost část území na severu Kosova, hlavně kosovsko-srbskou hranici. Těchto 7 měsíců ve mně zanechalo nesmazatelné zážitky, změnila jsem určitě trochu náhled na svět kolem nás. Připadá mi, že tam každý musel zákonitě “dospět”, pokud se kolem sebe díval otevřenýma očima. Měla jsem příležitost poznat zblízka život Kosovských Albánců na vesnicích i ve městech, ale i Srbů v horách. Až tam jsem si uvědomila, že mohu být šťastná, že žiji právě tady.....

A Vaše profesní plány do budoucna?
Práci v armádě nechci v nejbližších letech rozhodně opustit. Ráda bych opět vyjela s naším praporem na zahraniční misi, ale nebránila bych se ani práci v polní nemocnici. Také bych uvítala absolvování dalších odborných kurzů a stáží. Měla bych se ještě zdokonalit v anglickém jazyce, ráda bych z něho složila vojenskou zkoušku II. stupně.

Netrpí touto profesí Váš osobní život?
Jelikož ještě nemám vlastní rodinu, mohu se mé práci plně věnovat a přizpůsobit jí snadno svůj životní styl. Je pravdou, že rodina a přátelé mě vidí čím dál méně. Přítele jsem si našla “v oboru”. Je mi ale jasné, že budu časem uvažovat o založení rodiny, a tím i o vybudování klidného rodinného zázemí, se kterým se mé dosavadní zaměstnání moc neztotožňuje.

Máte nějaké koníčky, které nesouvisí s Vaším povoláním?
Nedovedu si představit život bez sportu. Sport sice souvisí s mou profesí, ale já dávám přednost všestrannosti, kterou si v práci rozhodně neužiji – miluji cyklistiku, plavání, volejbal i lyžování. Ráda také navštěvuji různé kulturní akce (dobré divadlo, koncerty, výstavy). Odpočinu si také u hudby, od deseti let hraji na kytaru.

A otázka na závěr: Jaký je dnes Váš vztah ke Kolovratům?
Nikdy nezapomenu na dětství prožité právě v Kolovratech. Kolovraty vnímám stále jako svůj domov, mám zde rodinu a přátele. Poznala jsem hodně míst v naší republice i v zahraničí, ale v Kolovratech jsem nejšťastnější. Čím dál raději se do Kolovrat vracím.

Děkujeme za rozhovor.
Zdeňka Musilová