Válečné události v Kolovratech vyvrcholily bojem o školu

V květnu roku 2010 uplynulo 65 let od ukončení Druhé světové války. Kronikář místních hasičů Jiří Missbichler zalistoval v kolovratské kronice, aby čtenářům přiblížil téměř zapomenuté události, které předcházely okamžikům vytoužené svobody.

Při vzpomínce na konec války se musíme vrátit o měsíc zpět, kdy se na dvoře velkostatkáře Josefa Křížka usídlil elitní oddíl německé armády v počtu asi osmdesáti vojáků s velitelem a čtyřiceti jezdeckými koni.
Koně byli každé ráno volně vyháněni na pastvu na louky pod Skálou. U hostince pana Stárka se stočili do dnešní ulice Vášova a přes pole pana Polaneckého se dostali na louky, kde je několik vojáků páslo až do večera. Pak se tryskem vraceli do dvora. Za stádem jeli dva tři vojáci na koních a hnali ho před sebou. Dusot koňských kopyt bylo slyšet na Skálu už od dvora. Několikrát týdně vodívali koně plavit do Návesního rybníka.
Majitelům pozemků bylo slíbeno, že jim bude proplacena náhrada za spasenou trávu, ale nedostali nic.
Těsně před pražským povstáním německá armáda z Kolovrat odešla. Bylo to 1. května 1945. Hned druhý den dorazilo 52 pěších vojáků, kteří byli ubytováni ve škole. Jejich úkolem bylo střežit železnici, mosty a propustky pod tratí. S nimi nebyla žádná potíž, chovali se slušně. Jen jejich mladý velitel se vymykal.
Bojová nálada začala již v pátek 4. května 1945. V podvečerních hodinách jezdily osobní vlaky se státními vlajkami. Cestující jimi mávali v otevřených oknech vagónů a provolávali „Ať žije svoboda“. V ten den telefonovali do Kolovrat z Okresního úřadu v Říčanech, aby byly odstraněny všechny německé nápisy. Když na obchodě pana Kropáčka Na Parkáně, kde je dnes restaurace U Čeréze, sundaval lakýrník Stanislav Květoň nápis, ze zahrady paní Ženíškové vyšel německý voják. To všechny kolem zarazilo, ale když se vysvětlilo, že jde o Poláka, lidé si oddechli a v odstraňování nápisů se mohlo pokračovat.
V sobotu 5. května 1945 byl děsivý den. Obyvatelstvo napjatě čekalo, co se bude dít. Ve dvanáct hodin byla vyvěšena na Obecním úřadu československá vlajka. O čtvrthodinu později se ozvalo volání rozhlasu o pomoc. To byl signál k povstání. Revoluční výbor v Kolovratech, který byl tajně ustaven již dříve, toto volání zaslechl a začal svou ozbrojenou akci. Nejdříve se ve škole jednalo s velitelem
posádky o odevzdání zbraní, ale ten výzvu odmítl a s posádkou se zabarikádoval ve škole.

Boj o školu si vyžádal život poštovního zřízence

Kolem druhé hodiny odpoledne začal otevřený boj o školu. Došlo k prudké přestřelce mezi vojáky s jejich velitelem v čele a občany Kolovrat. Ti byli posíleni několika partyzány se zbraněmi a municí. Při střelbě asi osmdesáti ran z vojenských pušek a automatických pistolí byl zastřelen kolovratský občan, poštovní zřízenec Josef Merbs z č.p. 280 (dnes ulice Ve skále). Tuto událost připomíná pamětní deska umístěná na průčelí domu naproti škole.
Někteří vojáci byli odzbrojeni a zajati na svých strážních stanovištích kolem trati, ale většina jich byla ve škole. Vojáci by se rádi vzdali, ale mladý velitel jim hrozil zastřelením. Když situace vrcholila v nervozitu, kdosi od Cíglerů z č.p. 143 (dnes ulice U Železnice) přivedl asi dvacetiletého mladíka v civilu. Byl to ruský parašutista, mladý Uzbek Krháš Dižurabajev z Taškentu, který se v Kolovratech skrýval už od konce roku 1944. Nejprve přebýval u kriminálního rady Kirchnera v č.p. 182 (dnešní ulice Na Ročkově) a později v rodině Josefa Cíglera z č.p. 143 (dnešní ulice U Železnice). Voják přelezl přes dvorek u Štekerů (č.p. 135) školní zeď ze západní strany, kde byla budova bez oken, proplížil se podél stěny ke sklepním okénkům a hodil do sklepa granát. Po této akci Němci uznali zbytečnost odporu a krátce po šestnácté hodině se celá posádka vzdala. Velitel byl odvezen do Uhříněvsi, odkud byl velícím důstojníkem tamního odboje poslán zpět do Kolovrat, aby byl předán lidovému soudu. Velitel byl za zastřelení Josefa Merbse a za to, že neustálým střílením a ostřelováním domů u školy ohrožoval život obyvatel, jednomyslně odsouzen k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán kolem šesté hodiny večer. Velitel byl oběšen na první lípě u školy. Zajatí vojáci byli shromážděni v sále U Boudů a potom odesláni do zajateckého tábora v Říčanech.
Kolovratského povstání se se zbraní v ruce zúčastnilo třiatřicet mužů. Vojenskými veliteli byli poručíci v záloze František Kučera z č.p. 27, bratr kolovratského mlynáře, a Josef Komárek z č.p. 31. Strážní službu organizoval Karel Bouček. Velitelství bylo na Obecním úřadu a přechodně u Ladislava Stárka, řezníka. U něj byl také telefon, využívaný hlavně Revoluční gardou, která zajišťovala bezpečnost obce. Získané zbraně byly použity pro vyzbrojení gardy. Stráže se držely na všech cestách a silnicích, vedoucích do obce. Téhož dne byl ustaven revoluční výbor v jehož čele stál Jan Dobrý, Josef Cígler, Jaroslav Bouda, František Kučera, Josef Komárek a František Švec.

6. května 1945 lidé pomáhali zásobovat Vinohradskou nemocnici

Šestého května, v neděli v noci, přišlo nařízení budovat zátarasy na silnicích, vedoucích do obce, aby se zabránilo vniknutí německých tanků do obce. Hned ráno, za deštivého počasí, se začaly zátarasy budovat. Těchto prací se účastnilo velké množství mužů. Lidé byli vyděšeni a schovávali se ve sklepích, kde měli jídlo i peřiny. V noci spali oblečeni, aby byli připraveni k útěku.
Kolovraty byly jednou z prvních obcí říčanského okresu, které pochopily těžkou zásobovací situaci hlavního města Prahy. Již v neděli, v druhý den revoluce, byla z obce vyslána první dvě auta se zásobami mléka, chleba a dalšího zboží z obchodů do Vinohradské nemocnice.
Ozbrojená šestičlenná skupina, doprovázející konvoj se zásobami, musela překonat těžké překážky, několikrát překládat zboží přes zátarasy a na silnici směrem ku Praze udělat objížďku na Dubeč, aby se vyhnula postupujícímu nepříteli. Nikdo z těch, kdo se této cesty účastnil, nikdy nezapomněl na pohnuté chvíle při předávání potravin v nemocnici. Ošetřující personál je z vděčnosti objímal za včasnou pomoc, neboť raněných přibývalo a potravin kvůli odříznutému přísunu ubývalo.

9. květen 1945 byl také dnem pohřbu Josefa Merbse

Kolovratští občané si oddechli až 9. května. To již začaly jezdit po státní silnici ruské tanky, motorizovaná pěchota a všechny zbraně, včetně obávaných kaťuší. Lidé z obce, každý, kdo mohl, stál u státní silnice a nadšeně zdravil vojáky ruské armády.
Tento den se také konal pohřeb zastřeleného Josefa Merbse. Na místní hřbitov ho přišla doprovodit snad celá obec, včetně společenských organizací. Se zesnulým se rozloučil poručík v záloze František Kučera, za obec Jan Dobrý a za občany Josef Nový.
Téhož dne do obce přijeli unavení a zaprášení vojáci Ruské armády v síle jednoho pluku. Přijeli také vojáci na koních, které bylo vidět, jak se myjí v potoce na brodu pod Václavovými. Větší část se ubytovala ve velkostatku Josefa Křížka. Do dvora přivezli plné auto balíčků s potravinami a rozdávali je všem, kteří ve dvoře byli. Obyvatelé i vojáci se k sobě chovali slušně. Na večer se připravovala velká oslava k jejich přivítání.
Vojáci se však dlouho nezdrželi. Ještě téhož dne museli obec opustit, protože byli urychleně odveleni pomáhat likvidovat nepřítele v benešovských lesích.
Při odjezdu se stala tato příhoda: Hned po nasednutí jezdců upadla koni, na kterém seděl jeden ze staršinů, podkova. Někdo z občanů ho poslal do kovárny kováře Kaliby, která se nacházela v č.p. 180 (dnešní ulice Nad Zbrojnicí). Starý kovář podkovu připevnil a voják odjel. Za chvíli se ale vrátil s tím, že mu kovář koně špatně zakoval, protože kulhá. Na kováře začal křičet a vyhrožoval i pistolí. A tak rozechvělý Kaliba koně překoval a byl šťastný, že se voják již nevrátil.
Odpoledne 9. května šli po státní silnici dlouhé řady německých vojáků do zajateckých táborů. Velkým horkem byli úplně zničeni, a tak odhazovali vše, co jim při pochodu vadilo. V příkopech kolem silnice byly nasbírány dva povozy šatstva, výstroje, prádla a dalších věcí.

10. května 1945 se Kolovraty dočkaly svobody

Tohoto dne začali po státní silnici také jezdit vojenská auta s vojáky Svobodovy armády. Jeden z projíždějících vojáků poznal mezi diváky chlapce ze Skály. Zavolal na něho jménem a hodil mu balíček čokolády s dopisem, který chlapec odevzdal jeho matce a sestře. Vojákem byl Jaroslav Procházka z č.p. 298 (dnešní Vášova ulice). Asi za dva dny se objevil v uniformě Svobodovy armády v hodnosti poručíka a na uniformě měl několik vyznamenání. Jaroslav Procházka utekl za války do ciziny a nikdo nevěděl kam. Kde se Svobodovou armádou bojoval, jsme se nedozvěděli ani od jeho matky a sestry Jiřiny.
V průběhu pražské revoluce, při hájení školy Na Zelené lišce na Pankráci, padl další kolovratský občan, František Šenfeld z č.p. 83 (dnešní ulice Ke Dvoru). Bylo to 6. května 1945.
Jiří Missbichler