S oslem a se solí z Lince až do Prahy

Staré solné stezky směřující z halštatských solných komor na sever, z nichž jedna protíná silnici z Benic do Lipan, vedly částečně po vodě i po souši. Avšak hlavní trasa končila u Dunaje, v místech, kde se dnes nachází město Linec. Odtud se solné cesty rozbíhaly po toku Dunaje a na sever, cestami do země „hlubokých hvozdů“, kde se sůl nenachází, a proto se musela dovážet a směňovat za místní produkty. Z jihu od Halštatu, ze severu od Magdeburku - obě cesty se pravděpodobně setkávaly u mezinárodního tržiště dnes zvaného Praha.
Soumarské či mezkařské obchodní výpravy jsou doloženy archeologickými nálezy pozdně neolitických nástrojů v okolí dnešního Hallstattu (cca z 5. tisíciletí př. Kr.) a na našem území bronzovými hřivnami v jižních Čechách (Třísov, náměstí v Českých Budějovicích, dvě hradiště na protějších březích Vltavy ve Staré Oboře a Poněšicích, Bechyně a další). Zda byla sůl transportována v dřevěných soudcích tak jako ve středověku, nebo v kožených pytlích, to se pravděpodobně již nedozvíme. Oba přírodní materiály, byť by byly konzervovány solí, těžko se dochovají dvě či čtyři tisíciletí. Navíc tušíme, že soudky i vaky mohly být ponechávány na místě dovozu a tam druhotně upotřebeny k uložení jiných potravin.
Co nás tedy vede k přesvědčení, že na naše území, do naší české kotliny byla sůl dovážena již před třemi čtyřmi tisíciletími kromě záznamů o obchodu z doby antiky? Cesta poznání vedla od terénního výzkumu lidové architektury jihočeských blatských vsí a jejich příslušnosti k farním kostelům, vystavěným v době gotiky. Je známo, že rané křesťanské misie, které putovaly do střední Evropy, přicházely s příkazy, aby zcela nebouraly stará místa místních kultů, ale aby jich využívaly pro získávání k nové víře. Je tedy možné se domnívat, že první, pravděpodobně dřevěné a tudíž nedochované křesťanské kostelíky byly vystavěny na místech předkřesťanských kultů, v sídlištích, která byla strategicky důležitá. A na jejich místech byly v dalších staletích budované kostely již zděné.
Proč ale kupříkladu jihočeskou ves s gotickým kostelem obdařeným nebývalým dvojitým Vítězným obloukem nalézáme v roce 1224 v seznamu majetků pražského Svatojiřského kláštera v Praze (Ševětín)? Proč kostely se stejným dvojitým Vítězným obloukem jsou ještě v dalších obcích okolo? Co vedlo majitele obcí na Blatech k výstavbě tehdy velkých církevních staveb v místech tak vzdálených od domovského kláštera, kde navíc bylo s bídou dvacet stavení? A zatím ve vsi, kde se hospodařilo ve 25 statcích, žádný kostel nestojí...
Jakákoliv stavební činnost byla pokaždé podmíněna ekonomicky, ale nemusela vždy odpovídat demografickému rozvoji obce. Velikost kostela, jeho půdorysná plocha, může napovědět, jaký počet posluchačů se shromažďoval k jedné bohoslužbě. Z tohoto počtu odvodíme i počet obytných stavení, tedy kolik domů poskytovalo přístřeší stálým obyvatelům. Zjistíme také, jak velké bylo „technické zázemí“ hospodářských dvorů, které mohly poskytovat hrazenou ochranu karavanám, stravu a nápoje případným cestujícím obchodníkům a jejich doprovodu či píci a vodu pro dopravní zvířata. Výstavba zděné církevní stavby potvrzuje důležitost lokality již historicky.
K přesvědčení o důležitosti jižních obchodních cest přispěla i zachovaná povolení královské komory týkající se obchodu se solí z doby Karla IV. v takzvaných bočních solných stezkách (Lomnice nad Lužnicí). Odtud nebylo daleko k myšlence prostudovat „Ptolemaiovy“ popisy cest (roky 85-165). Z kontextu, výpočtů a popisu lokalit vyrozumíme, že pro české země stále používaný termín „hluboké hvozdy“ jsou pouze stejné označení méně probádaných krajů jako známější „hic sunt leones“ – zde jsou lvi. Pro naši zem můžeme vyčíst i místa, která známe, například Ševětín.
Na mnoha místech se dodnes dochovaly místní názvy „Na solné stezce“, „U solné stezky“. Pokud si na mapě vyznačíme archeologická naleziště předpokládaných keltských opid na českém jihu a kružnicí opíšeme míru 25-30 kilometrů, tedy předpokládanou vzdálenost jedné denní cesty obchodní karavany, získáme body – místa, kde se ubytovávaly dávné obchodní karavany. Pokud s přihlédnutím k obtížnému terénu vytvoříme podobnou síť kružnic kolem středověké solné stezky z Pasova přes Prachatice, protnou se naše karavanní kružnice a my s údivem zjistíme, že snad všechna naše města musela vzniknout na základě pradávných obchodních cest.
V neposlední řadě je nutné teorii prověřit vlastníma nohama. Kolik kilometrů jsme schopni ujít za jednu hodinu bez zavazadel? Kolik kilometrů je schopen ujít osel či mezek s nákladem soli za jeden den? Musíme počítat se zvykem našich předků, kteří si dopravního zvířete vážili, opatrovali ho a nepřepínali jeho síly, aby nedošlo ke zbytečným ztrátám. Nesmíme zapomenout ani na terénní převýšení cesty (například z Lince k Vyššímu Brodu) a zvážit, zda byla tato cesta volena pro transport těžšího zboží na sever nebo byla používanější lehčí cesta přes Kaplici. Zpět, s lehčím nákladem jako jsou kožešiny, byla již schůdnější cesta od Vyššího Brodu dolů k Linci. Je odhad 25-30 km za jeden den cesty správný?
V dnešní době, kdy je možné volně procházet přes hranice států střední Evropy i s oslem či mezkem, plánujeme projít postupně celou tušenou solnou cestu našich předků. Máme co dohánět, kolegové z Pasova i Prachatic si již středověké solné cesty našli a každoročně je pěšky prověřují. Jestliže jsou naše propočty správné, doputujeme i do Kolovrat, kam je to jeden den pěší cesty od brodu přes Vltavu.
Držte nám palce. Jitka Kateřina Trčková
(autorka je etnografka)