O původu pánů z Kolowrat

Když vlastenecký jezuita Bohuslav Balbín sepisoval po třicetileté válce historii rodu pánů z Kolowrat potýkal se s nedostatkem genealogických pramenů z doby před polovinou 14. století a proto se často uchyloval k dohadům a pověstem. Kritický historik František Palacký o dvě století později usuzoval, že podle shodných heraldických symbolů s půlenou orlicí pocházejí ze starobylého českého panského rodu Janoviců významné české šlechtické rody Kolowratů, Čejků a Dvořeckých z Olbramovic, Žďárských ze Žďáru, Zručských z Chřenovic a dále též pánů z Žirotína, Adlar a Kryr. Mezi tyto rody ale nepatří Janovští z Janovic na Klatovsku ani Mladotové ze Solopysk. Palacký uvádí, že původ rodu Janoviců „ukrývá se ve tmě dávnověkosti“.
Pokud bychom uvěřili tvrzení vlasteneckého autora česky psané rýmované kroniky tak řečeného Dalimila z počátku 14. století, pak by rod Janoviců pocházel od bájného lučanského (žateckého) knížete Vlastislava. S jeho jménem jsou spojeny podivuhodné příběhy ze starých českých pověstí o lucké válce a strašlivé válečné řeži u Turska. Kronikář uvádí, že Vlastislavovi potomci používali erbovní znamení orlice. Doslova říká: „po krásném se ščítě znajú, v zlatě fiolněj orlici, Vlastislavovi rodici“. Bájní předkové Janoviců patrně již používali vznešený erb s půlenou zlatočervenou orlicí. Fialová totiž nikdy mezi erbovní barvy nepatřila a patrně se již jednalo o červenou na modrém štítu. Honosné zlato bylo asi později nahrazeno levnějším drahým kovem. Oproti pozdějším nedoloženým a bájným tvrzením, pocházejícím od vlasteneckých jezuitů Bohuslava Balbína a Tomáše Pešiny z Čechorodu, se v erbu žádného z uvedených rodů spřízněných s Janovici neobjevuje zobrazení kola v jakékoli podobě a vždy se tam vyskytuje půlená orlice.
V dílech Balbína i Pešiny se objevují tvrzení, že předci Kolowratů působili ve službách bájných českých knížat Kroka a Přemysla. Byla vyslovena i zajímavá domněnka, že rodovou kolébku je třeba hledat na hradu Kolovrat kdesi v Chorvatsku, kde se dříve hledala i pravlast Slovanů. K tomu je možno poznamenat, že v genealogické archivní sbírce barona Wunschwitze je ve složce s rodokmeny pánů z Kolowrat spolu s nejstarším vyobrazením Kolovrat z roku 1722 zařazena též zajímavá kresba renezanční tvrze s označením Kolobrat-Kolovrat. Pochází ze staré topografie slovinského Kraňska od barona Valvasora z roku 1689. Nahlédnutím do současného místopisu Slovinska překvapivě zjistíme, že se tam místní jmého Kolóvrat vyskytuje mnohem častěji než v našich zemích. Především se tak nazývá malá obec v kopcovitém území Horního Kraňska západně od města Trbovlje s hradem, pocházejícím z poloviny 13. století. Nachází se nedaleko historické hranice Kraňska a Štýrska. Na území této historické země se v dnešním hornatém severním Slovinsku vyskytují u města Mozirje dvě malé osady a jeden kopec s názvem Kolóvrat. Další dvě malé osady tohoto jména leží v zápaním Slovinsku na území bývalé Gorice při hranici s Itálií. Bylo by jistě zajímavé zjistit, co ovlivnilo takovou četnost výskytu tohoto místního jména na území tří odlišných historických regionů malého Slovinska. Slovo kolovrat, označující známý spřádají mechanismus, má opravdu starobylý původ a je rozšířeno ve všech slovanských jazycích kromě bulharštiny a makedonštiny. Když jsem se snažil zjistit, zda se i dalších slovanských zemích vyskytují místní jména s jeho podobou, objevil jsem kromě uvedených pěti lokalit v malém Slovinsku dvě malé osady v chorvatské části Bosny a jednu vesnici v Srbsku. Naproti tomu jsem nenašel žádnou obec tohoto jména na území Slovenska, Polska a Běloruska. Situaci na území Ruska, Ukrajiny a německé Lužice jsem nezkoumal.
Bohuslav Balbín a další kronikáři a zapisovatelé erbovních pověstí byli při úvahách o jihoslovanském původu Kolowratů ovlivněni nejen informacemi o kraňském hradu Kolovrat, ale též pověstmi o chorvatské pravlasti Slovanů a zejména starobylou slovinskou pověstí. Zaznamenal ji baron Valvasor v popisu Kraňska roku 1689, kde uvádí, že dávní majitelé hradu Kolovrat byly dva bratři. Byli to udatní válečníci, kteří nezaháleli ani v dobách mezi válkami a provozovali řemeslo loupeživých rytířů. Proto byli po čase z Kraňska vypuzeni a před hněvem panovníka utekli prý do Rakous a do Čech, kde se usadili. Mezi majiteli uvedeného slovinského hradu, doloženými od roku 1256, a českými pány z Kolowrat se mi ale nepodařilo objevit žádnou souvislost. Původně jsem uvažoval o možnosti, že to mohlo být jedno ze sídel poněmčených potomků hraběte Jana Libštejnského z Kolowrat. Ten totiž v polovině 16. století vstoupil do služeb tyrolského arciknížete Ferdinanda Habsburského, bratra českého krále Maxmiliána II. V Tyrolsku se pak oženil a usadil. Jeho potomci se poněmčili a mohli získat i majetky v dalších rakouských zemích, k nimž patřilo i Kraňské vévodství. Tato možnost se však nepotvrdila.
Jezuitští kněží Balbín s Pešinou při hledání nejstarších stop slavného rodu raději pominuli bájnou spojitost s pohanskými Lučany a na místo jejich orlice se inspirovali pozdější báchorkou z pera renezančního vypravěče Paprockého. Ten uváděl, že předkové Kolowratů používali pečeť s kolem. Balbín i Pešina pak tvrdili, že Kolowratové v bitvách za zájmy přemyslovské orlice označovali své bojové štíty obrazem vozového kola s osmi loukotěmi a že tento původní erb použili i na náhrobních kamenech v chrámu sv. Václava ve Staré Boleslavi. Zároveň však uváděli, že to již není možné doložit, protože v kostele se prý po třicetileté válce nacházel pouze jediný nečitelný kámen s kolem. Z rodokmenů Kolowratů je přitom patrné, že některé manželky pocházely z rodů s tímto erbovním znamením. Pozůstatkem takového aliančního (manželského) erbu mohl být ovlivněn i Balbín.
Ten pak tvrzení o kolovratském kole podpořil smyšlenou erbovní pověstí, která odvozovala vznik příjmení Kolowrat od spojení slov kolo a vrátit ve smyslu otáčet a přitom vyprávěla o mimořádném silákovi z rodu Kolowratů. Ten měl zachytit loukotě kola vozu nejmenovaného českého krále a tak zabránit jeho převrácení, když se splašili koně. Od tohoto vrácení kola a vozu do normální polohy a zabránění nehody pak mělo vzniknout rodové příjmení. Zároveň však bylo třeba vysvětlit záměnu kola s orlicí. K tomu posloužila další báchorka o údajné účasti Kolowratů na bojích polského krále Kazimíra ve 14. století proti pohanským Litevcům. Za projevenou statečnost pak prý dostali do znaku upravenou polskou orlici. Tyto erbovní pověsti a další smyšlenky byly připomenuty ještě v nejstarším historicko-topografickém popisu sídel v Českém království v 80. letech 18. století zemským patriotem Jaroslavem Schallerem. Bájná erbovní figura Kolovratů, vozové kolo s osmi loukotěmi, se sice v české šlechtické heraldice vyskytuje poměrně často, ale podle výzkumů Sedláčka i dalších znalců heraldiky byla užívána jinými rody, zatímco Kolowratové vždy užívali jen půlenou orlici.
K uvedené pověsti o velikém silákovi z rodu Kolowratů je možno připomenout skutečnost, že z tohoto rodu pocházel Jan Žehrovský z Kolowrat. S mnoha českými pány se v letech 1465-1467 účastnil propagačního poselstva krále Jiřího z Poděbrad pod vedením pana Lva z Rožmitálu. Čeští vyslanci tehdy podnikli náročnou okružní cestu po západoevropských zemích a přesvědčovali jejich vládce o mírumilovných snahách českého krále a o kulturní vyspělosti Čechů. Snažili se zlepšit pozice českého panovníka při jeho sporech s papežem a napravit špatnou pověst husitských Čechů jako kacířských lapků. K úspěchu této propagační mise výrazně přispíval i Jan Žehrovský jako pověstný český obr, silák a vítěz mnoha turnajů a rytířských klání. Jeho výkony zaznamenal v podrobném latinském Deníku Václav Šašek z Bířkova a literárně zpracoval Alois Jirásek v povídce Z Čech až na konec světa.