Náprava dalšího mylníku aneb nekonečné báje

Při nedávné reklamní prezentaci naší městské části u příležitosti jejího historického výročí v příloze Večerníku Praha došlo k politováníhodnému nedo-rozumění při líčení hlavních bodů z dějin našich obcí. Nebyly totiž využity aktuální podklady a konzultace, které jsme nabízeli, a byl nekriticky převzat zastaralý a mylný historický souhrn z úředních webových stránek MČ Praha-Kolovraty. Veřejnosti tak byl předložen soupis problematických polopravd a místních báchorek. Tato situace nás mrzí o to více, neboť se v rámci Spolku Kolowrat již delší dobu snažíme předložit nové poznatky o dějinách našich obcí a přitom klademe důraz na odlišení mnoha místních mýtů a polopravd od prokazatelných faktů. Za dané situace nám tedy nezbývá, než se od uvedeného způsobu prezentace místních dějin i památek distancovat, zpracovat nový historický souhrn pro webové stránky a informovat o tom veřejnost. Zároveň nás překvapilo, že v prezentaci ve Večerníku Praha nebyla připomenuta jediná z významných církevních a kulturních památek. Nebýt loga oslav a našeho připomenutí nové publikace o kostele sv. Ondřeje, tak by to pro čtenáře vyznělo v tom smyslu, že v Kolovratech buď žádný kostel či jiné památky nemají, nebo se o ně vůbec nezajímají. 
Naštěstí byly v příloze večerníku místní dějiny vylíčeny stručně, jinak by to asi dopadlo mnohem hůře. Při uvádění prvního listinného dokladu o Kolovratech s datem 17. ledna 1205 se musí vždy připomínat, že se sice jedná o pozdější dobové falsum, které však věrohodně dokládá existenci osady již dlouho před rokem 1205. Jinak totiž může snadno dojít ke zbytečnému zpochybnění kolovratského výročí. Po této úpravě by se tedy první věta zveřejněného historického přehledu dala akceptovat. Jeho další partie jsou však doslova prošpikovány mnoha polopravdami a bájemi. Zcela zmatené je zejména tvrzení, že se Kolovraty v polovině 14. století dostaly do majetku rodiny Janoviců, kteří přijali příjmení z Kolowrat a nechali v místě pozdějšího dvora vystavět hrad. Tím se nakupilo hned několik nesmyslů. Prvním jsou páni z Janovic, kteří jsou sice považováni za pravděpodobné předky nejen pánů z Kolowrat, ale i mnoha dalších českých panských i rytířských rodů. Přitom ale neexistuje žádný doklad pro tvrzení o nějaké přítomnosti Janoviců v Kolovratech. Pokud by zakladateli nebo prvními majiteli naší obce byli skutečně páni z Janovic neboli Janovicové jako údajní předkové pánů z Kolowrat, pak bychom nejspíše nežili v Kolovratech, ale v Janovicích. Těch jsou v Česku asi dvě desítky, ale Kolovraty dlouho byly a nyní opět jsou jediné. Protože opak je pravdou, nelze pana Mladotu považovat za Janovice, ale buď za Kolowrata, nebo již za dalšího majitele tvrze s vesnicí po pánech z Kolowrat. Místní kronikáři o něm sice často tvrdili, že byl „erbu orlice“, tj. že pocházel z rodu Kolowratů, ale nikdo to nemůže dokázat.
Na kolovratské tvrzi seděli do darování ostrovskému klášteru panem Mladotou v první polovině 12. století předkové pánů, jejichž šlechtický titul z Ko-lowrat však máme poprvé písemně doložen až roku 1297. Přitom tvrz s vesnicí musela být jejich původním sídlem, protože jiné Kolo-vraty se v českých zemích do roku 1780 nenacházely. Tvrz zanikla asi již po husit-ských válkách a poplužní dvůr, o jehož  zbourání se ve večerníku neinformuje, vznikl vedle tvrziště nejdříve v 16. století. Zánik tvrze rovněž není možno vysvětlovat podivně nehistorickým tvrzením, že „obec bývala vždy silně katolická“. Spíše k tomu přispěla skutečnost, že husitští staroměstští kupci neměli po zabrání zdejšího církevního majetku Johanitů o její opravu a údržbu zájem. Korunu všemu však nasadilo tvrzení, že „název obce Kolovraty (dříve Kolowrati) pochází patrně od vyvráceného kola (kolo-vrat), neboť v dřívějších dobách zde vedly velmi špatné a neupravené cesty“. K tomu je sice nepřesně, ale správně poznamenáno, že název obce nemohl vzniknout od spřádacího kolovratu.
Stále oživované místní báchorky o vyvráceném kole a rodu Janoviců vycházejí z barokních pověstí o neexistujícím vozovém kole v erbu pánů z Kolowrat. Tyto báje byly připomenuty koncem 18. století v Schal-lerově topografii českých krajů a pak udržovány v pově-domí lidí místními kronikáři a učiteli. Je pozoruhodné, že historický přehled, umístěný na úředním webu a převzatý do Večerníku Praha, se shoduje se zápisem, který učinil zdejší řídící učitel František Havlák na první stránce nové obecní kroniky roku 1923. Tento text byl posléze převzat a kuriózně dotvořen ve Zpravodaji Kolovrat před 32 lety.
Podle tohoto pozoruhodného projevu místní lidové tvořivosti z roku 1973 Kolovraty přešly v polovině 14. století z majetku doložených pražských kupců a lichvářů Rokycanských do rukou smyšleného pána z Janoviců. Ten měl v místech pozdějšího dvora vystavět hrad a převzít rodové jméno z Kolowrat. Potud se novodobá interpretace staré barokní pověsti kupodivu obdivuhodně shoduje s uvedeným líčením dějin Kolovrat na oficiálních webových stránkách úřadu naší městské části i v příloze Večerníku Praha. V podání dosud neznámého vypravěče z roku 1973 je smyšlená manželka hradního pána, pocházející z rodu Rokycanských, titulována jako hraběnka z Janoviců, ačkoli se v té době česká šlechta dělila pouze na pány a rytíře a říšské tituly se u nás uplatnily až mnohem později. Hraběnčin příběh se odvíjí dále. Údajně se jí narodili synové Ondřej a Janoš. S malými dětmi prý podnikala četné výlety v kočáře do hustých okolních lesů aniž by jí vadilo, že byly plné kanců, medvědů a jiné divoké zvěře. Jednoho slunného letního dne málem skončil jeden z výletů tragicky. Hraběnku s mladším synem Janošem totiž při návratu zastihla silná bouřka. U Viniček nevydrželo zadní kolo kočáru prudký náraz na velký kámen a vyvrátilo se. V tu chvíli udeřil blesk do vysokého dubu u cesty, ulomil těžkou větev, která se zřítila těšně před povoz. Hraběnka si s hrůzou uvědomila, že jim vlastně nehoda s kolem zachránila život. Na památku této události pak prý bylo vyvrácené vozové kolo umístěno do erbu pánů z Kolowrat. Do stejného soudku místních báchorek patří i tvrzení, že se Kolovraty dříve psaly s měkkým i, což asi mělo potvrzovat historku o vzniku pojmenování podle vyvráceného kola. V oficiálních dokladech to doloženo není, a pokud se to snad vyskytovalo, tak to spíše svědčilo o vzdělání pisatele nebo jeho znalosti češtiny.
Podívejme se nyní, jaká je historicky správná interpretace majetkových vztahů pánů z Kolowrat k naší obci a jak skutečně vzniklo místní jméno Kolovraty. K panu Mladotovi jsme se již vyjádřili jasně. Z majetku ostrovského kláštera se Kolovraty patrně dostaly až rozhodnutím krále Jana Lucemburského, který je před rokem 1344 dal do zástavy svým věřitelům, staroměstským kupcům a lichvářům Rokycanským. Další nám známý majetkový vztah však byl poněkud nepřehledný, což patrně zmátlo mnohé místní učitele a kronikáře a přispělo ke vzniku uvedených báchorek o Janovicích. Roku 1363 byl totiž majitelem Kolovrat Jan ze Zruče řečený Kolowrat, pocházející z rytířského rodu, spřízněného s panským rodem Kolowratů přes vzdálené janovické předky. Tento rod nepravých Kolowratů si vznešeným příjmením pouze vylepšoval společenské postavení. Tyto nepřehledné příbuzenské vztahy zpočátky zmátly i takového znalce, jakým bezesporu byl zakladatel novodobého českého místopisu Augustin Sedláček. Otec uvedeného Jana ze Zruče řečeného Kolowrat se totiž jmenoval Ješek stejně jako údajný prvorozený syn nejstaršího věrohodného předka pánů z Kolowrat Albrechta. O něm máme zprávy až od roku 1347. Jméno jeho prvního syna ale není jisté, a proto rodokmen dosud žijící linie pánů Krakovských z Kolowrat vychází od Albrechtova vnuka Jana, který seděl na kolo-vratské tvrzi roku 1416.
O majitelích vesnice a tvrze po rytířích ze Zruče máme zprávu až od roku 1380, kdy se nacházela v držení církevní joha-nitské komendy v Uhříněvsi. Roku 1416 je pak na kolovratské tvrzi uváděn zmíněný Jan z Kolowrat, majitel Kolešova a Bezděkova na Žatecku. Podle tohoto dokladu se alespoň část vesnice těsně před husitskými bouřemi nakrátko vrátila do rukou příslušníka slavného rodu, který odtud pochází. Roku 1420 zabírali husitští pražané Kolovraty patrně již opět jako johanitské církevní zboží.   
Název vesnice a podle ní i slavného rodu nepochází od známého spřádacího kolovratu a vůbec ne od vyvráceného kola, ale od původních a dnes již zapomenutých významů pojmu kolovrat ve staré češtině. Toto slovo má starobylý původ a všeslovanský charakter. Vzniklo ze složenin kolo a vort, což ve staré slovanštině znamenalo vrtět čili obousměrně se točit. Na tomto mechanickém vratném principu je založena řada zařízení s kolovratným (vrátkovým) pohybem. Původní význam pojmu kolovrat se proto výrazně lišil od jeho dnešního pojímání jako spřádacího strojku s nožním pohonem křídlového vřetena. Šlapací kolovrat se totiž začal uplatňovat při domácké výrobě lněné i vlněné příze až od počátku 16. století. V té době již Kolovraty existovaly přes tři staletí. V rozsáhlé vědecké edici slovníku staré češtiny se pod pojmem kolovrat na prvním místě vyskytuje šroubový lis zvaný lisice. Dále se tak dříve označoval mechanický napínač tětivy samostřílu, vratidlo tkalcovského stavu, klecové zařízení pro kování koní a konečně i strunný hudební nástroj s klikou, zvaný též kolovratec, niněra a později kolovrátek neboli flašinet. K tomu je možno připomenout, že v jiných slovanských jazycích se pod pojmem kolovrat rozumí též hrnčířský kruh, větrný vír, rumpál, naviják či kladka. V polštině se tak označuje i dveřní turniket.
Z uvedeného je zřejmé, že pojmenování vesnice a podle ní i slavného rodu mohlo souviset i s lisováním nejspíše oleje a později i vinné révy. Slunné jižní svahy se skalnatým podložím mezi původními Kolovraty a Tehovicemi se dosud nazývají Viničky. Po darování ostrovskému klášteru tu vzdělaní a podnikaví benediktini založili po vzoru svých francouzských učitelů vinice. Není rovněž bez zajímavosti, že nedaleký Pitkovický potok se dříve nazýval Vinný. Jméno Kolovraty je proto nejspíše odvozeno od šroubového lisu, ale zároveň přitom nelze pominout ani vrátkový napínač kuše, tkalcovské vratidlo nebo strunnou kolovrátkovou niněru. Naproti tomu se do okruhu bájí definitivně zařazuje tvrzení o vzniku názvu obce podle vyvrácených kol povozů na špatných místních ces-tách stejně jako pověst o vozovém kole v erbu pánů z Kolowrat. Tím ale může být zpochybněna vhodnost heraldického symbolu kola s šesti loukotěmi, umístěného na čestném srdcovém štítku na prsou červeno-stříbrné orlice pánů z Kolowrat v novodobém znaku naší městské části. Můžeme se ale utěšit odkazem na líbeznou barokní erbovní pověst, nebo konstatováním, že heraldická figura kola může zcela volně symbo-lizovat obousměrný kruhový kolovrat-ný pohyb některého z mechanismů, které daly Kolovratům jméno.      

PhDr. František Dudek, CSc.
jménem Spolku Kolowrat