Kolovratský pitaval aneb hříšní lidé

Západně od Kolovrat ležely Tehovice, jež se jmenují podle svého zakladatele. Těh byl totiž staročeský výraz pro kloub. Tehovice jsou tedy Kloubovice. Před 200 lety se jejich název změnil na Tehovičky, což bylo ovlivněno podřízeným postavením vůči významnějším Kolovratům, kde byl kostel a panský dvůr. Až do konce 18. století tam však scházela hospoda a hrdí kolovratští sedláci museli brát za vděk tehovickou krčmou. Byla široko daleko vyhlášená nejen kvůli výčepu panského piva z Uhříněvsi, ale též osobou krčmáře, který byl obviněn z bigamie. Svědčí o tom zápis ve smolné knize říčanského soudu z roku 1688. Tehdy byl tehovický šenkýř Jan Slatinský obviněn, že má dvě ženy. Jednu měl opustit a s druhou žil v hospodě. Vrchnostenský hejtman z Uhříněvsi i říčanští radní s purkmistrem, tvořící soudní tribunál, se tím dobře bavili. Když krčmář vše popřel a nenašli se svědci, tak ho kolegiálně ušetřili jinak obvyklého výslechu na mučidlech a s maximálním pochopením ho milostivě propustili. Nechtěli totiž zkrátit panskou kasu o příjmy z výčepu piva a kořalky. V té době se ještě za bigamii zcela běžně stínalo a méně počestným byly za živa rozdrceny údy a pak byli umně vpleteni do kola a na něm ponecháni bídné smrti na popravišti.
Hospoda v Tehovičkách se nechvalně proslavila ještě později. Byla místem oblíbených setkání domácích i přespolních osadníků, kteří si tam při muzice rádi pochutnávali na dobrém pivu a vepřové pečínce. Jedno z těchto tradičních posezení v příjemném květnovém podvečeru roku 1893 skončilo nečekanou tragédií. Během hodokvasu totiž neznámý zloděj zakroutil krkem pěti slepicím starosty Šlingra a ukryl si nebožky na mezi. S tímto úlovkem se však nespokojil a pokoušel štěstí jinde. Tato snaha však neunikla bdělému oku obecního strážníka Hubálka, který svědomitě vykonával svěřené úkoly, zatímco se všichni veselili. Přitom za nimi ale nezůstával pozadu a ve službě si notně dopřával pivního moku. Náležitě rozjařen se jal chyceného kurobijce mlátit tak vehementně, až málem vypustil duši. Jeho ukrutný řev přehlušil hospodskou vřavu a vylákal ven osazenstvo. Rozjaření sedláci se hromadně připojili k počínání strážce místních kurníků a jali se mydlit nebohého lupiče skutečně vším, co měli po ruce. Jistý občan do něj bušil dokonce stehenní kostí z prasete. Není divu, že nebožák brzy vypustil duši. Zlynčovaného pobudu pak bojovní sousedé svorně na dvoukoláku dopravili k okresnímu soudu do nedalekých Říčan. Slavná soudní stolice se tam marně snažila identifikovat zabitého tuláka a určit původce smrtelné rány. Přitom musela uvážlivě rozlišovat mezi skupinou vlivných sedláků a jim podřízených čeledínů a podruhů. Zatímco první byli při neúmyslném zabití kuřecího chmatáka pouze veselí, druzí byli ožralí jako prasata. Velice obtížné přitom bylo rozlišení polehčujících a přitěžujících okolností. Nakonec slavný císařský a královský soud učinil spravedlnosti zadost tím, že vyměřil vybrané skupině viníků symbolický trest v úhrnné délce 11 měsíců a obtížnou tehovičskou kauzu tak sprovodil ze světa.
Jiří Missbichler