Jiří Vondrovic

Dalším z řady zajímavých obyvatel Kolovrat, kterého Vám chceme v naší rubrice představit, je pan profesor Jiří Vondrovic. Životní dráha tohoto hudebníka, zpěváka a pedagoga jistě zaujme každého čtenáře.  Chci se podělit o příjemný dojem z osobního setkání v Infocentru.
Pan profesor Jiří Vondrovic se narodil v Praze -  Vršovicích do herecké rodiny. Jeho otec byl známým prvorepublikovým hercem. Hrál v mnoha filmech, byl členem Divadla na Fidlovačce a mnoha dalších. 
Kmotry pana Jiřího Vondrovice byly slavné herecké osobnosti - Zita Kabátová a Oldřich Nový.  Takže múzy stály u kolébky a není divu, že se hudba stala jeho osudem a životní náplní.
Již v  deseti letech hrál dobře na piano a ve 14 letech se stal žákem vojenské hudební školy v Liberci, kde do roku 1958 studoval hru na klarinet a  bicí nástroje. Během působení u Ústřední hudby Čs. armády se zapojil do akcí Pražské zpěvohry, kde se dostal prvně do kontaktu s divadlem, které ho oslovilo natolik, že se přihlásil na pěvecké oddělení Pražské konzervatoře k panu profesoru Pochmanovi. Prvním učitelem zpěvu pana Vondrovice ale byl pan Jaroslav Rohan, člen Národního divadla v Praze.
  Od vojenské hudby odešel do Karlínského divadla, kde působil jako hudebník. Během své profesionální kariéry byl pan Vondrovic členem mnoha známých hudebních těles, a to na různých postech. Mezi mnoha můžeme vyjmenovat  orchestr Karla Vlacha, FISYO, orchestr Ladislava Štajdla, Rozhlasový symfonický orchestr, TOČR (Taneční orchestr č.rozhlasu), sbor Lubomíra  Pánka a jiné. Déle než tři roky na jednom místě u něj vyvolávaly pocit stereotypu, a tak hledal širší možnosti svého uplatnění.
Významnou dobou bylo jeho působení v Liberci. Pana profesora vždy lákala krásná hudba a árie tenorového zaměření. Osud mu dopřál, aby si zazpíval tak krásné role, jako je: Jeník z Prodané nevěsty,  princ z Dvořákovy Rusalky, Verdi – Maškarní ples, Riggoleto – vévoda, Dvě vdovy – Ladislav a další. K těmto krásným  rolím se pan Vondrovic dostal na základě úspěšného konkurzu.
  Po pětiletém působení v Liberci se pan profesor z rodinných důvodů vrátil do Prahy, kde se začal věnovat pedagogické činnosti. Učil na Pražské konzervatoři, na Soukromé herecké škole v Michli a ZUŠ Bajkalská. A zde začíná působení pana Vondrovice v Kolovratech. Tehdejší  ředitelka školy v Bajkalské ulici paní Holubová potřebovala učitele na bicí nástroje, který by založil třídu ZUŠ v Kolovratech.  Pan Vondrovic tuto výzvu přijal a posléze se do Kolovrat přistěhoval.
Manželka pana Vondrovice Věra měla celý život přání pomáhat starým lidem, což také dělá. Paní Věra často pomáhá seniorům v domech s pečovatelskou službou. A tak není divu, že navštívila i kolovratský penzion pro seniory.
Tato činnost jí vždy přináší velké uspokojení, o které se s radostí podílí se svým mužem. Požádala jej o spolupráci, a co jiného mohl zapálený hudebník pan Vondrovic nabídnout, než hudbu. Společně s obyvatelkami kolovratského penzionu založili soubor „Kolovratské JazzBáby“. Nikdo netušil, s jakým elánem se kolovratské seniorky pustí do práce. Po roce práce byl třináctičlenný soubor schopen nacvičit řadu skladeb,  „od Bacha po Vlacha“.
Pro činnost tohoto souboru udělala mnoho dobrého vedoucí DPS paní Danuše Štaflová. Obrovským přínosem z její strany je sehnání sponzorského daru, který byl využit na zakoupení elektrických varhan. Nadšení samotných aktérek je obrovské, jejich radost z hudby přináší panu Vondrovicovi a jeho paní radost a uspokojení. Tato společná radost se odráží při vystoupeních v domovech pro seniory. JazzBáby rozdávaly radost ve Slaném, v Běchovicích a v Úvalech. Často vystupují při veřejných akcích v Kolovratech. Jejich představení se v Kolovratech setkává vždy s velkou odezvou. Jejich práce bude korunována televizním vystoupením v pořadu „Barvy života“, který se bude vysílat v září na ČT 1.
Na konec našeho rozhovoru nezbývalo než položit otázku: „Jak se Vám zde žije?“  Já i moje paní se zde cítíme velmi dobře. Nemalou zásluhu na tom jistě mají právě obyvatelé DPS a činnost s nimi spojená.  Životní prostředí v Kolovratech se stále lepší, ale přece jenom mě něco trápí. Nechci končit negativně, ale říci to prostě musím. Je to malá návštěvnost kulturních pořadů a zvláště pak nízký zájem rodičů žáků ZUŠ o jejich vystoupení. Celoroční práce žáků není malá. Mnoho se za rok naučí a je velmi smutné, že to na závěrečném vystoupení nemají komu předvést. Jejich rodiče totiž chybí. Pohled na zklamané děti je opravdu velmi smutný. Pro mne o to horší, že jsem si dobře vědom výborných podmínek, které jsou zde vytvořeny pro moji práci jak s mladými, tak i se staršími občany.
Hudba je klíčem k lidským srdcím, a tak doufám, že se mi je snad podaří odemknout.

Zdeňka Musilová