Eva Polesná

Chceme teď napravit jednu velkou křivdu – ještě nikdy se v Kolovratském zpravodaji nepsalo o našich nejlepších přátelích – věrných, milujících a milovaných, kteří také žijí mezi námi. Nejspíš tak ještě, kolik za ně v novém roce zaplatíme na poplatcích, že nesmí pobíhat všude a že po nich musíme uklízet hromádky. To je jistě správné a potřebné, ale sami jistě cítíte, že to není všechno – zkrátka, pojďme si chvíli povídat o psech. Kdo sledoval nedávno vysílaný televizní pořad na ČT 2 „Psi pracující“, byl jistě překvapen, jak mohou být psi právě těm nejpotřebnějším z nás užiteční. Po dlouhé době, kdy se v médiích objevovaly jen nešťastné případy napadení lidí psem nezodpovědného majitele, to bylo jisté zadostiučinění pro psy i jejich chovatele.
Jak mohou psi lidem pomáhat? Na to se zeptáme osoby nad jiné povolané, paní Evy Polesné, která svůj chov labradorských retrívrů dovedla až na nejvyšší úroveň a její zkušenosti ji přivedly k výchově canisterapeutických, asistenčních a slepeckých psů.

Paní Polesná, obě vaše fenky jsou vlastně studované, složily náročné zkoušky, jak teď mohou lidem pomáhat a co to vlastně je canisterapie?
Pomáhat zdravotně postiženým se dá různými způsoby, mimo jiné i pomocí zvířat. Léčba skrze zvířata byla známá již před dvěma tisíci lety, kdy lékař antického Řecka Hippokratés propagoval nejpopulárnější léčbu zvířetem, v jeho případě koněm. Považoval jízdu na koni za formu jakési gymnastiky, která stimuluje organizmus a zmírňuje průběh nejrůznějších nemocí těla a duše. Pozitivně působí také dotyky, ale i pouhá přítomnost zvířete v blízkosti nemocného, či handicapovaného člověka. V novodobé historii si tuto zkušenost začátkem sedmdesátých let minulého století ověřil dětský psycholog Boris Levinson, který poprvé použil termín „The dog as co-therapist“, tj. cosi jako pes spoluterapeut či spolupracovník. Měl zkušenosti s dětmi, které trpěly autismem, nemocí, při které jen obtížně navazují kontakt s lidmi. Se psem však tyto děti navazovaly kontakt mnohem snadněji. Sám o sobě se pes „léčitelem“ nestane, musí ho to někdo naučit.

Takže ještě jednou, co to vlastně je canisterapie?
Je to složka terapie, kdy se pes stává součástí léčebného procesu. Například při postižení mentálním, tělesném, smyslovém, při epilepsii, autismu, v psychiatrii, ale také geriatrii. Výcvik není jednoduchý. Musí být složeny zkoušky povah a po přijetí do terapie je psům vydán certifikát a výcvikáři průkaz, opravňující vstup do léčebných a jiných zařízení, kde se canisterapie provádí.
Po zkušenostech s vodícími psy pro nevidomé a asistenčními psy jsem zvolila pro canisterapii své dvě chovné feny labradorského retrívra. Obě prošly řadou výstav, mají složené lovecké zkoušky a jsou ýborně ovladatelné. Také se dvojice psů-terapeutů vzájemně doplňuje a podporuje. V současnosti jsem v jednání s dětským domovem ve Stránčicích.

Cvičila jste tedy i psy slepecké a asistenční, co se musí tito psi naučit?
Výcvik vodícího psa pro nevidomé začínám v Kolovratech. Později přidávám pro psa neznámé prostředí, v Říčanech, v Uhříněvsi. Končíme ve „špičce“ v centru Prahy. Úkolem slepeckého psa není jen vodit nevidomého a pomoci mu vyhnout se překážkám. Musí zavést svého pána na nástupiště, najít mu volné místo ve voze, ukázat, kam se posadit. Na povel musí najít vchod a východ, okénko na úřadě či pokladnu v obchodě. Má naučenou trasu do zaměstnání nebo k lékaři. Podává a přináší předměty. Asistenční pes bývá vycvičen pro určitého člověka, podle jeho potíží. Musí umět rozsvítit a zhasnout světlo, otevřít a zavřít dveře, ledničku, přinést připravenou svačinu, celkem je to asi 80 povelů, které se kombinují. Když postižený spadne z vozíku, pes mu buď pomůže dostat se zpátky, nebo přivolá pomoc. Postižený přestává být odkázán na pomoc okolí a stoupá jeho sebevědomí. Také prostřednictvím psa získává nové přátele. Hlavně má vedle sebe dvacet čtyři hodin oddaného kamaráda, který by za něj i dýchal.

Teď bychom se měli vrátit k vašim začátkům v chovu psů, čtenáře by jistě zajímalo, jak dlouho psy chováte a jak jste se dostala k chovu labradorských retrívrů?
Prvního pejska jsem měla už ve čtyřech letech, byl to maltézáček, ve čtrnácti mi rodiče dovolili pořídit si fenku německého ovčáka, se kterou jsem složila všechny zkoušky z výcviku. Výcvik psů mne natolik zaujal, že jsem již v 17 letech měla ve Svazarmu na starosti družstvo začínajících psovodů, cvičila psy na zakázku a skládala s nimi různé zkoušky pro jiné chovatele. Od sportovní kynologie jsem přešla k vlastnímu chovu psů, a když jsem poznala plemeno labradorský retrívr, nadchlo mne svou veselou povahou, ochotou k práci a širokou možností použití. Když jsem se před osmi lety přestěhovala do Kolovrat, založila jsem si vlastní chovatelskou stanici psů tohoto plemene.

Co považujete za důležité při výchově psa a co můžete poradit našim čtenářům - pejskařům?
Ve stručnosti: štěně potřebuje zvládnout socializaci, tj. kontakt nejen s rodinou majitele, ale i s dalšími lidmi, s cizím prostředím a se psy, které potkává na vycházkách. Z povelů je nejdůležitější přivolání psa. Jde především o přerušení nežádoucí činnosti, ale také o bezpečnost psa. A ještě jedna připomínka: zaměstnejte svého psa – procházkou, hrou nebo výcvikem. Pes, který trpí nečinností, strádá nebo je problémový.

Otázka poslední, takřka povinná: jak se Vám žije v Kolovratech, co se Vám tu líbí nebo naopak nelíbí?
Kolovraty se teď hodně mění a rostou, což přináší hodně věcí příjemných a pozitivních, oceňuji například vycházkové okruhy okolím obce. Naopak to ale přináší určitou ztrátu intimity místa, vpád velkoměsta s jeho anonymitou. Věřím ale, že naši noví spoluobčané se sami přičiní překonat bariéry a že zde zůstane „rodinná“ atmosféra.

Děkujeme za rozhovor.
Eva Černohorská