AC Habrová javořina

Stručná charakteristika
Habrová javořina je svahový suťový les, rozšířený jako trvalé, edaficky podmíněné společenstvo především v členitém reliéfu říčních a potočních údolí ve stupni dubohabřin.  
   
Struktura a druhové složení
Společenstvo je obvykle diferencováno do čtyř pater, z nichž nejlépe je vyvinuto patro stromové a bylinné. Patro keřové má vyšší pokryvnost jen v některých fytocenózách, mechová synusie porůstá převážně jen vyčnívající kameny a balvany. Zápoj a druhové složení stromového patra jsou ovlivněny stupněm sukcese společenstva.
Většina zachovaných porostů na území Prahy jsou nepravé kmenoviny nižšího vzrůstu, převedené z pařezin. Jádrem druhové garnitury jsou suťové dřeviny -javor klen (Acer pseudo-platanus), j. mléč (A. platanoides) a jilm drsný ( Ulmus glabra), místy přistupuje též jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a Iípa velkolistá (Tilia platyphyllos). Pro teplejší polohy je charakteristický výskyt lípy srdčité (Tilia cordata) ajavoru babyky (Acer campestre). Z klimaxových dřevin diferen- cuje tuto asociaci habr obecný ( Carpinus betulus). V inverzních údolích (Břežanský důl) vzácně vstupuje do stromového patra buk Iesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba). Habr a lípy tvoří často vícekmenné exempláře jako následek vegetativního zmlazení po předchozím vytěžení. Keřové patro je zpravidla dobře vyvinuto, hlavními zástupci jsou zmlazené dřeviny stromového patra, z keřů pak líska obecná (Corylus avellana), bez černý (Sambucus nigra) a brslen evropský (Euonymus europaea), v přirozených porostech též meruzalka alpská (Ribes alpinum). Bylinné patro charakterizuje skupina hájových druhů - ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), svízel lesní (Galium sylvaticum), jaterník podléška (Hepatica nobilis) a zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides). Hojně jsou zastoupeny nitrofilní a vlhkomilné druhy řádu Fagetalia. 
   
Rozšíření a výskyt
Habrová javořina je v českých zemích rozšířena hlavně v členitém reliéfu údolní sítě vodních toků (údolí Vltavy, Berounky, Sázavy, Lužnice, na Moravě údolí Svitavy), kde dává přednost minerálně silným horninám.
Na území Prahy byly habrové javořiny mapovány jak na silikátových horninách (AC. aegopodietosum) tak na vápencích (AC. aconitetosum vulpariae). Na silikátových horninách byla tato jednotka rekonstruována v severní části mapy -Drahanská rokle západně od Dolních Chaber, Tříkrátka u Bohnic, Vinořský park  - najihu pak v okolí Chuchle a Zbraslavi (rokle nad Vltavou, Břežanský důl -přirozené porosty jsou zachovány hlavně na severních svazích; zbytky na jižních svazích byly mapovány v rámci dubohabřin). Drobné zbytky přirozeného složení jsou též v Kunratickém lese. V jihovýchodní části mapy byla habrová javořina rekonstruována též na svážném terénu rokle mezi Hostivaří a Háji. Na vápenci zůstaly nejlépe zachovány zbytky habrových javořin v zadní části Radotínského údolí za Cikánkou, v jiných částech tohoto údolí byla jednotka rekonstruováňa na základě geomorfologie terénu a některých indikačních druhů. Podle částečně zachovaných zbytků fytocenóz a rostlinných indikátorů byly habrové javořiny rekonstruovány na vápencích v okolí Slivence ("V Dolích") a Lochkova, a na stráních mezi Radotínem a Černošicemi (Staňkovka). V Prokopském údolí jsou vyvinuta hlavně mladší sukcesní stadia vápencové subasociace. Většina poloh habrových javořin je zalesněna akátem.
V rámci této jednotky byly mapovány též roklinové klenové javořiny s udatnou lesní (Arunco-Aceretum MOOR 1952), které se vyskytují vzácně, na malých plochách na erodovaných bázích svahů nad potoky v Břežanském dole a v údolí Rokytky u Nedvězí (JAROŠ 1977).