Zvonička

Charakteristickým znakem bývalé osady, nazývané do 18. stol. Tehovice a poté Tehovičky, byla zvonička na původní návsi. Pochází z období kolem roku 1650. Tvoří ji mohutný pískovcový toskánský sloup, osazený na ploché hranolové patce. Na vrcholu sloupu je osazena pískovcová hranolová lucerna, zakončená plochým kulovitým zastřešením. Na jeho vrcholu je kovový křížek s ukřižovaným Kristem. V lucerně zvoničky je zavěšen zvonek, na který se zvonilo poledne a večer klekání. Toto zvonění nahrazovalo místním zemědělcům hodiny. Určovalo, kdy jít k obědu a kdy večer krmit dobytek.

Ze zvoničky se oznamovaly i smutné zprávy, zvonila se hrana-umíráček, když zemřel někdo ze sousedů. Oznamoval se též požár nebo jiná tragická událost. Zvonilo se na poplach a při požáru se svolávala pomoc.

Umístění zvoničky

Při stavbě rodinného domku čp. 211 pro řídícího učitele Václava Hájka byla zvonička v roce 1928 přemístěna na dnešní místo. Původně stávala totiž asi o 30 m dále směrem jihozápadním nad roklí, která vznikla těžbou stavebního kamene. Rokle byla v roce 1927 zavezena a terén upraven. V roce 1989 byla provedena údržba, bylo provedeno očištění a nutné opravy pískovcové konstrukce, také bylo provedeno pozlacení Krista na křížku. V roce oslav 800 let Kolovrat byla zvonička podruhé přemístěna do výhodnější polohy a přitom důkladně zrestaurována.
Při stavbě rodinného domku čp. 211 pro řídícího učitele Václava Hájka byla zvonička v roce 1928 přemístěna na dnešní místo. Původně stávala totiž asi o 30 m dále směrem jihozápadním nad roklí, která vznikla těžbou stavebního kamene. Rokle byla v roce 1927 zavezena a terén upraven. V roce 1989 byla provedena údržba, bylo provedeno očištění a nutné opravy pískovcové konstrukce, také bylo provedeno pozlacení Krista na křížku. V roce oslav 800 let Kolovrat byla zvonička podruhé přemístěna do výhodnější polohy a přitom důkladně zrestaurována.

Zvonek

Zvonek není původní. Původní byl v roce 1942 okupanty zabaven a roztaven pro válečné účely. Po skončení 2. světové války se péčí Československé lidové strany vrátil nový zvonek na zvoničku a stará tradice zvonění byla v omezené formě obnovena. Vysvěcení zvonku bylo provedeno v září 1947.

Zvoníci

Prvním zvoníkem byl uhříněveský učitel, který za tuto službu dostával 1,46 zlatých ročně. Ze známých zvoníků posledních let to byla paní Šatopletová, manželka místního flašinetáře, která bydlela v obecní pastoušce vedle obecního domku čp.109. V domku měl byt obecní strážník, byla tam i úřadovna starosty a obecního zastupitelstva a také hasičská kolna-zbrojnice.
Dalším dlouholetým zvoníkem byla paní Rezková z domku čp. 112 ve Svažité ulici. Následovala paní Pařízková z čp. 329 v ulici Na Parkáně a potom pan Josef Procházka z Tehoviček čp.102. Ten tuto službu vykonával od roku 1970 do července 2000, kdy pro stáří a nemoc zvonit přestal. Když se ani na výzvu starosty nikdo k této službě nepřihlásil, ujal se dobrovolné funkce zvoníka pan Jiří Missbichler z čp. 291 v ulici Vášova. Bylo mu smutno z toho, že by tento starý pěkný zvyk zanikl.

Umíráček

Dnes se zvoní již pouze hrana-umíráček a tím se oznamuje smutná zpráva, že se s námi loučí některý spoluobčan. Tuto starou obecní zvyklost již dodržuje jen část našich obyvatel, někteří úmrtí neoznámí nebo toto rozloučení nepožadují.

Zvonička se opět rozezněla

V první červnovou neděli roku 2010 se po delší odmlce opět rozezněl zvon na historické zvoničce poblíž kolovratského úřadu. Vandaly poškozený zvon nahradil zbrusu nový výrobek známého zvonaře Petra Rudolfa Manouška.
Spolek Kolovrat spolu s vedením obce nechal zvon vysvětit a při této příležitosti uspořádal malou slavnost. V programu vystoupil také ženský pěvecký sbor Jazzbáby.
„Jsem rád, že se scházíme při příležitosti vysvěcení nového zvonu, což svědčí o naší úctě k tradicím. Novému zvonu bych chtěl popřát, ať nám dlouho vydrží. Je pro nás zároveň závazkem starat se o něj a nedopustit, aby nám ho vandalové opět poničili,“ pronesl starosta Kolovrat Michal Habart krátce před vysvěcením zvonu farářem Janem Gerndtem.
Blanka Oujezdská

Zvon se narodil v Holandsku

Nový šestnáctikilový zvon pochází z dílny Petra Rudolfa Manouška, který před pěti lety zavítal do Kolovrat se svojí zvonohrou. Kovové prvky jsou dílem kováře Lukáše Fialy.
„Nový zvon se narodil v Holandsku, kde mi přátelé už několik let poskytují azyl. O svoji dílnu na Zbraslavi jsem totiž přišel před osmi lety při povodních,“ popisuje zvonařský mistr. Na novém zvonu o průměru 26 cm se skví nápis Praha – Kolovraty L.P. 2010. Zvonař a restaurátor je také autorem dekoru zdobícího plášť: „Zvon má i dobře vypadat, nejen znít“. Nová je také dřevěná hlavice zhotovená podle tradičního mustru.
Zvonařský mistr zanechal otisky své práce také na největším výkyvném zvonu na světě, který je umístěn na pahorku pod japonskou horou Fudžijama.
„Zvon vážící přes třicetšest tun, s výškou 4,5 metru jsme odlévali před čtyřmi lety v holandské továrně na lodní šrouby. Při práci se vystřídalo asi padesát lidí,“ vzpomíná zvonař na veledílo zhotovené na soukromou zakázku.
Petr Rudolf Manoušek dnes doslova pendluje mezi Prahou a Nizozemím. „Zvonařství byla původně kočovná profese, protože nové zvony se zpravidla odlévaly přímo před kostelem. Mám pocit, že se k tomu dnes vracím,“ dodává mistr, který postavil druhou největší mobilní zvonohru na světě. Na svých koncertech dokáže rozeznít šedesátku zvonů.
Blanka Oujezdská

Hlas zvonu může být i poslem dobrých zpráv

Před pěti lety jsme slavili osmisté výročí Kolovrat. S touto obcí začaly před stoletím srůstat menší Tehovičky. Jejich historickou náves již více než 360 let připomíná památná zvonička.
Starobylá osada Tehovičky se podobně jako Kolovraty rozkládala na skalnaté terase nad potokem a po třicetileté válce ji tvořilo sedm velkých statků s panskou hospodou. Zdobné štíty selských gruntů stylově doplňovala malebná silueta osadní zvoničky. Pro naše předky byl její zvonek velice důležitý, neboť plnil několik funkcí. Pravidelné ranní, polední a večerní zvonění totiž před zavedením hodinových strojků určovalo základní mezníky dne. Kromě toho zvonek vybízel v poledne a večer k oddychovému zklidnění nejen pracovnímu, ale i duševnímu. K němu přispívala i pravidelná modlitba.
K tomu se vztahovalo i poetické označování zvonění jako Anděl Páně. U zvoničky na návsi se sousedé večer setkávali nejen proto, aby si po náročné práci poseděli a poklábosili, ale aby se v dobách bez novin, rozhlasu, televize a internetu dověděli od panského rychtáře nebo vandrovních tovaryšů nové zprávy. Málokdo se totiž dříve ze vsi dostal dál než do Uhříněvsi nebo Říčan, a cesta do jednoho z pražských měst se dlouho považovala za velké zdržení a světskou marnotratnost. I s koňským potahem totiž znamenala ztrátu celého pracovního dne a šetrným sedlákům se vyplatila pouze ve dnech zemědělských trhů a jarmarků.
Zvonička plnila v dobách četných válek, ale i doškových střech a otevřených ohnišť důležitou funkci poplachové či požární sirény. Zvonek také svolával sousedy k důležitým poradám a často jim oznamoval, že se někdo z nich odebral na věčnost. Na schopnostech zkušeného zvoníka pak záleželo, aby osadníci rozeznali umíráček od alarmu. Zvonička samozřejmě plnila i funkci estetickou, neboť byla ozdobou a chloubou každé obce, zejména když zastupovala kostel nebo kapli.
To byl i případ starých Tehoviček. Jejich osadníci byli původně přifařeni do Uhříněvsi a nikoli do bližších Kolovrat. Možná i proto se při výstavbě zvonice kolovratského kostela ani nepočítalo s tím, že by velebný hlas mohutného zvonu měli také dobře slyšet i nedalecí sousedé. Zvonice totiž na jejich stranu nemá okna a zvuk zvonu je zastíněn střechou kostela. Místní sedláci si proto dali záležet na tom, aby jejich zvonička nebyla jen tak ledajaká, aby ji netvořil jen běžný pískovcový sloup na hranolovém soklu, ale aby se zvonek v kamenné lucerně dobře vyjímal. Zvonička s ukřižovaným Kristem na vrcholu plnila i funkci tradičního návesního kříže a připomínala tak osadníkům i jejich zástupcům na blízké radnici prospěšné zásady křesťanského desatera.
Přišly však dvě velké války a ty lidem ani zvonům nepřály. Zůstaly po nich hustě popsané pomníky padlých a prázdné zvonice. Lidé se z válečných běd poměrně rychle vzpamatovali a přitom nezapomněli ani na zvony. Novým zvonkem proto byla v roce 1947 osazena i naše zvonička. Bylo to však řešení provizorní, náhradní zvonek totiž měl odlišnou velikost. Přesto vydržel až do nedávné doby. Mistr Manoušek, který před lety odborně vyměnil puklé srdce kolovratského Prokopa, vyrobil pro naši zvoničku tentokrát již opravdu na míru zvonek nejen zbrusu nový, ale i zdobný. Tuto inovaci si zvonička opravdu zaslouží, neboť byla před pěti lety na náklady obce nejen odborně zrestaurována, ale předtím již podruhé přemístěna do výhodnější polohy s parkovou úpravou okolí.
Nový zvon je zasvěcen v Čechách málo známému světci Donátovi, jehož barokní socha patří mezi významné kulturní památky naší obce. Socha je sice chráněna státem, ale na potřebnou odbornou obnovu dosud marně čeká. Najdete ji pod starými lipami v polích nedaleko místního hřbitova. Budovatelé nedalekého bytového komplexu sice jméno světce marketingově využili, ale na jeho zničenou pravici a pomlácený sokl už nepamatovali. Poškozená socha zobrazuje italského biskupa, považovaného za významného ochránce rolníků před rozmary počasí, blesky, kroupami i chorobami obilí a dobytka. Patří mezi pět ojedinělých výtvorů, které dala v roce 1765 na svých panstvích rozmístit vévodkyně Marie Terezie Savojská. Tato osvícená feudálka nespoléhala při ochraně svých sedláků pouze na pomoc sv. Donáta, ale také založila peněžní fond, z jehož výnosů byla postiženým rolníkům pohotově poskytována účinná pomoc. Vděční poddaní se přesto neodříkali světcovy přízně při každoročních květnových procesích, při nichž orodovali za odvrácení špatné úrody a přírodních kalamit. Zdá se, že i letos by se nám světcova přízeň hodila.
Poslední procesí k Donátovi se v Kolovratech konalo ještě několik měsíců před Únorovým pučem před 62 lety. V té době byl vysvěcen i náhradní zvonek v naší zvoničce. Komunistický režim se pak všemožně snažil vytěsnit z našeho vědomí církevní svátky, procesí a podobné zvyklosti. To se mu dost podařilo, ale poručit větru, dešti a nakonec ani lidem nedokázal. Dnes nám zapomenuté naděje a tužby dávných předků připomínají četní němí svědkové: kříže, zvoničky i sochy svatých. Tyto opomíjené památníky si zaslouží naši péči, protože minulost se nedá zahladit a rodové kořeny zpřetrhat. Proto oživení svědků naší minulosti třeba v podobě nového zvonku je stále přínosné i pro naše současné občanské společenství.
Můžeme si proto jen přát, aby hlas nového zvonu nebyl v budoucnu jen poslem smutných zpráv, aby nám s ním náš dobrovolný zvoník Jiří Missbichler oznamoval i události příjemnější a pro život obce, farnosti i celého státu významné. Zvoněním by se v budoucnu nemusel oznamovat pouze odchod z tohoto světa, ale třeba i příchod na něj.
Zvoníkovi můžeme popřát, aby nám ještě dlouho a dlouze zvonil, aby se v jeho rukou nový zvon proměnil v poutavý hudební a informační nástroj, aby i někteří lidé v okolních bytech pochopili, že je zvoněním nechce obtěžovat, ale jen tradičním způsobem informovat a tak trochu i povznést. V tom ho snad podpoří nejen sv. Donát, ale i mnozí z nás.
PhDr. František Dudek, CSc.