Svědectví našich jmen aneb O čem vyprávějí jména a příjmení nejstarších obyvatel Kolovrat a Lipan

Příjmení užíváme už dvě stě let

Podoba rodinných nebo rodových jmen, které dnes označujeme jako příjmení, se ustálila až po úředních zákrocích koncem 18. století v době historicky nedávné. Vynutily si to požadavky úřední evidence obyvatel především pro potřeby výběru daní a odvodu branců. Tyto snahy byly zahájeny patentem Josefa II. z roku 1786 o povinném užívání stálých rodinných jmen. Do té doby nemusela být druhá jména osob neměnná, zůstávala v pozici rozlišujícího přízviska nebo přezdívky, mnohdy se upravovala a někdy i zcela měnila. Kromě jiného na to měly vliv i změny způsobu zapisování a též dobové normy pravopisu.
Do poloviny předminulého století se i v úředním styku ještě psalo kostrbatým novogotickým kurentem, který se nám dnes může jevit spíše jako tajné písmo. V této švabachové abecedě se například dlouho psala samohláska y podobně jako ě, a proto i mně dlouho trvalo, než jsem při sestavování vlastního rodokmenu rozlišil Dudky od Dědků. Navíc pták dudek se ve starší češtině nazýval dudek, dedek a dokonce i koded. Podobných problémů se vyskytuje nespočet. Častým jevem bývalo, že nový držitel gruntu se začal označovat podle jména předchozího hospodáře a jeho původní příjmení tak zaniklo. Z uvedených důvodů proto ve středověku odborníci nemluví o příjmeních, ale o tzv. příjmích jako nestabilním doplňku tehdejších křestních jmen osob. Tato situace sice komplikuje snahy četných amatérských zájemců při rodopisném bádání, ale zároveň z něj činí velice zajímavého a zábavného koníčka, mnohdy připomínajícího detektivní pátrání.
 

Nejčetnějšími příjmeními jsou Novák a Svoboda

Problematika českých příjmení je natolik zajímavá, že vedle řady odborníků oslovila i školené popularizátory. Z nich Vladimír Mates je autorem již tří zajímavých a v naší knihovně zastoupených publikací pod názvem Jména tajemství zbavená. Zajímavé poznatky o devíti stech jménech křestních (rodných) najdete v Průvodci našimi jmény Františka Kopečného. V publikacích V. Matese se můžete dozvědět vše o osmi stech nejčastějších, ale i kuriózních a hanlivých příjmeních, které v Česku nyní užívá asi třetina obyvatel. Přitom všech příjmení je u nás přes 238 000, ale většina z nich jsou okrajová. Tucet nejčetnějších příjmení přitom užívá téměř půl miliónu (asi 5 %) občanů. Nikoho asi nepřekvapí, že první místo zaujímá příjmení Novák s téměř 80 000 nositeli (0,7 % obyvatel). K němu se přidružují varianty Nováček, Nový, Novotný, Najman, Neuman, ale i Přibyl, protože se tak dříve označovali nově příchozí lidé, tzv. naplaveniny, novousedlíci, kteří vždy vyvolávali v každé uzavřené a tedy přirozeně konzervativní komunitě patřičný rozruch. Mezi ně mohli být zařazeni i stávající sousedé, kteří třeba v toleranční éře přešli k evangelické víře nebo kteří projevovali příliš osvícenské názory. Je zajímavé, že mnohem více Nováků je v Čechách nežli na Moravě, kde je toto příjmení až na čtvrté pozici. Celkově však jsou Nováci nebo Novákovi dokladem toho, že v našich končinách panoval i dříve poměrně čilý pohyb obyvatel, který poněkud omezoval známé tendence k pohodovému zápecnictví. Pozice Nováků posilují i vazby na třetí nejrozšířenější příjmení, kterým je Novotný. Jeho původní význam je obdobný a rovněž výmluvný.
Na druhém místě se v Česku nachází příjmení Svoboda, provázané se čtvrtým v pořadí, Dvořákem. Obě zahrnují představitele původního svobodného nešlechtického a převážně selského stavu, jehož příslušníci do určité míry přežívali i v dobách utužování poddanské závislosti většiny obyvatel. Svobodové nebo svobodníci byli dědiční sedláci, kteří měli oproti ostatním poddaným řadu výhod a nacházeli se pod ochranným dohledem panovnického úřadu. Také Dvořáci se většinou rekrutovali z dědičných svobodných majitelů nešlechtických dvorců a jako přímí poddaní panovníka měli vazby k okruhu feudálních královských manů, dědiníků a nápravníků. Někteří mohli pocházet i z okruhu vyšších hospodářských úředníků-šafářů nebo dvořanů, k nimž se vztahují i příjmení Majer a Hofman. Z toho lze usuzovat, že feudální společnost byla v českých zemích vnitřně strukturovanější, nežli si to obvykle připouštíme. To poněkud prosvětluje tendenčně zažité hodnocení temného středověku.
Podobně jako Novák s Novotným a Svoboda s Dvořákem je propojeno i páté nejrozšířenější české příjmení Černý se sedmým Kučerou. Obojím se označovali lidé nějak odlišní a především zjevem nezapadající do běžného rámce. Tmavší barva vlasů a pleti přitom bývala určující a kudrny to ještě zesilovaly. Proto je Černý spojován se Švarcem a Kučera s Kudrnou, Kadeřávkem, Vlasákem a Krausem. Zatímco ve střední Evropě se nesnášenlivost (xenofobie) vůči vizuálně tmavším cizincům formálně vyjadřovala barvou černou, v západních zemích to byla barva hnědá (Braun, Brown). Lidé v našich končinách asi měli mnohem větší historické potíže s různými notně umouněnými východními lupiči a nájezdníky - počínaje Avary a konče Turky. Přitom četnost Černých i Kučerů vypovídá o tom, že s českou xenofobií to nebylo zas tak zlé. Svědčí o tom patrně i staročeské označení cizinců jako hostů. Celkem pohostinně a přátelsky se Češi po dlouhá staletí chovali i k menšinovým německým kolonistům. Také jejich označení jako němých lidí nevyznívalo ve smyslu nějaké prvotní averze jako tomu kupříkladu bylo u řeckého pojmenování podivně brebentících a kulturně podceňovaných Barbarů.

Rozšířené příjmení Veselý je dokladem smyslu pro humor

Tradici českého zápecnictví vedle Nováků a Novotných koriguje i šesté nejrozšířenější příjmení Procházka. Zahrnovalo lidi nestálé, slídivé a zvídavé, světoběžníky, tuláky a cestovatele a mnohdy i ty, co našli odvahu a vydali se z izolace soběstačné vesnice někam za humna. V mé rodné polabské vsi byl ještě před sto lety málem za hrdinu považován hostinský, který v zájmu zřízení poštovního úřadu srdnatě absolvoval nejen neuvěřitelných 22 cest až do 70 km vzdálené Prahy, ale ještě tam byl schopen jednat s vysoce postavenými úředníky a lobovat i u tehdy vážených zemských i říšských poslanců. Vůči Čechům význívá pozitivně i osmá pozice známého příjmení Veselý, vypovídající o kladném vztahu svých nositelů k humoru. Horák na deváté příčce spolu s Němcem na desáté pozici zase svědčí o prospěšné fluktuaci domácích obyvatel z lidnatých pohraničních Hor do vylidněných vesnic v úrodných nížinách centrálního Kraje po třicetileté válce a o prospěšném přílivu zkušených západních kolonistů od 13. století. Z původního pojmenování Němců jako němých cizinců/hostů můžeme tušit, že naši předkové je spolu s ostatními kolonisty jistě nepovažovali za nepříjemné vetřelce či nebezpečné nepřátele, jež stará čeština výstižně označovala jako vrahy. Známá nesnášenlivost mezi oběma zemskými etniky se v Čechách utvářela až mnohem později, od konce 19. století, v rámci neochoty obou stran přistoupit k řešení vyhrocených ekonomických a politikých problémů vzájemného soužití.
Jedenáctá pozice příjmení Marek (Mareček, Mareš) je zástupcem největší skupiny (asi třetiny) příjmení odvozených od rodných (křestních) jmen, zejména od oblíbených křesťanských apoštolů, evangelistů a světců: Petr (Pech, Pešek, Petřík, Pešík), Jan (Janík, Jandík, Janda, Janoušek, Janeček, Janáček, Hanuš, ale také Burian, Burda a Bureš podle víry v zázračnou schopnost apoštola Jana zklidňovat bouře), Jiří (Jirsa, Jiroušek, Jirsák, Jíra, Jirásek, Jireček), Matěj (Mach, Mácha, Matouš, Moc), Řehoř (Řehák, Říha, Gregor), Bartoloměj (Bartoš, Bartoň, Barták, Bareš, Bárta, Bartůšek). Z původních slovanských jmen se v příjmeních nejvíce vyskytují odvozeniny od Václava: Váňa, Vaněček, Váša, Vaňous, Vaníček. Oblíbená trojice Jana, Jiřího a Václava se přitom nachází v čele historicky početných a oblíbených českých křestních jmen. Jan pochází ze spojení hebrejských slov Jahve/Bůh a Chánán/Milostivý v podobě Jochánán. Jiří pochází ze spojení řeckých slov gé/země a ergon/práce v podobě Geórgos/Zemědělec. Václav měl staročeskou podobu Váceslav, složenou z praslovanského ventje/více a slav/slavný.
Dvanáctku nejvíce rozšířených českých příjmení uzavírá Pokorný. Na rozdíl od více četných Svobodů a Dvořáků přece jen naznačuje značnou míru feudálního poddanského pokoření prostého lidu, poslušného Bohu, církvi a králi, a postupně znevolňovaného feudálními vrchnostmi. Zatímco nejpočetnějších Nováků je v Česku téměř 80 000, Pokorných zůstává už jen přes 22 000.

I v Kolovratech pochází třetina příjmení od křestních jmen

Porovnejme nyní, zda a jak se uvedené obecné jevy projevovaly v pojmenování obyvatel ve třech obcích na území dnešních Kolovrat: v původních Kolovratech, Tehovicích (pozdějších Tehovičkách) a Lipanech. Početný soubor jmen místních osadníků zachycuje publikovaná edice prvního daňového katastru zvaného Berní rula z roku 1654 a posléze od roku 1719 až do poloviny 19. století i soubor objemných gruntovních (pozemkových) knih, uložených ve fondech velkostatku Uhříněves ve Státním oblastním archívu v Praze-Chodovci. Jména a stará příjmení prvních známých držitelů místních gruntů k roku 1654 a jejich následovníků od roku 1719 byla zveřejněna v publikaci k osmistému výroční Kolovrat a ve dvou článcích v Kolovratském zpravodaji č. 3 a 4/2006.
Po třicetileté válce byly ze tří našich obcí pouze v Kolovratech dva pusté grunty. Z toho lze usuzovat, že naše obce nebyly válkami postiženy tolik jako jiné, nebo že se z vojenského rabování vzpamatovaly rychleji. Názvy pustých gruntů dokládají nejstarší kolovratská příjmení v podobě Rozum a Mošaur. Druhé jméno nějak souviselo s vinným moštem a s předchozími doklady o rozvinutém místním vinařství. Ke jménům 14 rolníků z Berní ruly můžeme ještě od roku 1668 přiřadit dva místní panské hajné Ondřeje Šťastného a Václava Kováře spolu se šafářem v kolovratském dvoře a rychtářem v Kolovratech a Tehovicích Mikulášem Kuželem. O dvacet let později se objevuje i první nechvalně známý bigamistický tehovický krčmář Jan Slatinský.
V uvedeném souboru je z křestních jmen nejvíce zastoupen Jiří (4) a po dvou je to Jan, Václav, Ondřej (patron kolovratského kostela), Mikuláš a Havel. Z nejstarších příjmení se dvakrát objevuje Řehák odvozený od Řehoře a z dalších podobně vzniklých jsou zastoupeni Bárta (Bartoloměj), Zech (Jech, Jan), Mašatý a Mašek (Matěj), Zyka (Zikmund).
Ve srovnání s první známou skupinou osadníku z let 1654-1688 se v patnáctičlenném souboru držitelů gruntů k roku 1719 objevuje třikrát křestní jméno Jan a po dvou Jiří, Václav a Jakub. Dnes již kuriózní je výskyt pojmenování Šťastný v podobě křestního jména u sedláka Řeháka v Tehovicích. Stejně často se tehdy vyskytovalo i jako jméno rodinné (příjmení). Podobně tomu tehdy bylo i s pojmenováním Pešek (Petr). Obě jména byla jistě příznivější než jinde doložené jméno Tupec, i když kdo ví... Ze všech příjmení je Řehák roku 1719 zastoupen již třikrát (2 v Lipanech a 1 v Tehovicích) a dvakrát se vyskytuje Macháček (od Matěje) a Křeček. Vznik tohoto známého místního příjmení byl patrně ovlivněn vlastnostmi či projevy tělesnými nebo duševními podobně jako Rozum, Souček, Šťastný, Kužel, Křapáček, Fiala, Pospíšil, Rohlík, Kučera, Kadeřávek, Černý, Škorpil, Velík, Stejskal.
Protože se v nejstarších gruntovních zápisech vyskytuje u jednoho uživatele vedle sebe podoba Křeček i Křečka, není od věci úvaha, že záměnou při čtení nedbale zapsané švabachové souhlásky K za B mohlo z druhé verze vzniknout pozdější rozšířeného místního příjmení Břečka. Není však vyloučeno, že toto rodinné jméno je podobně jako mnoho jiných také odvozeno od křestního jména Břetislav. Z ostatních příjmení stojí za zmínku vedle přezdívkové formy Kravosák (kraví sak/žok) ještě Chmel a Šlinger. První naznačuje přechod místního vinařství po třicetileté válce a založení panského pivovaru v nedaleké Uhříněvsi k pěstování chmele a druhé souvisí spíše se zakázanou myslivostí a kladením pytláckých ok.
Také v našich obcích se potvrzovalo, že nejvíce příjmení, asi třetina ze všech, byla odvozena od jmen křestních: Jana (Jech, Janeš), Jiřího (Jirkovský), Bartoloměje (Bárta, Barták), Matěje (Mašatý, Mašek, Macháček), Řehoře (Řehák), Adama (Adamský), Petra (Petržílka), Blažeje (Blažek), Pavla (Paulis), Zikmunda (Zyka). Vedle toho se první písemně doložený (1739) kolovratský mlynář jmenoval Jan Lukáš a dále se v našich obcích vyskytovala příjmení Štěpán, Eliáš, Michal a Bohuslav.

Mnohá příjmení vycházela z původního stavu nebo profese

Druhá nejpočetnější skupina příjmení (asi pětina ze všech) vycházela i v našich obcích z původního stavu či zaměstnání svých nositelů. Vedle již zmíněných (Mošaur, Krejčí, Kovář, Chmel) sem náležel Hroban (hrobník), Sedláček, Rathouský (pomocník vrchnostenského rychtáře, konšel), Stárek (předák ve mlýně, pivovaře, ovčíně, dvoře), Soukup (spolukupec, podílník), Müller (druhý známý kolovratský mlynář), Husák (chovatel a prodejce husí), Všesták, Šesták (držitel šestiny lánu, asi tří hektarů), Smolík (sběrač pryskyřičné smoly). Početná skupina zvýhodněných Svobodů a Dvořáků byla zastoupena příjmením Zeman a Hofman.
Dále následovala již dříve zmíněná a dosti početná skupina příjmení, vycházejích z vlastností a projevů tělesných nebo duševních (Rozum, Souček, Křeček, Šťastný, apod.). Menší skupinu představovala příjmení podle původního bydliště (Miškovský, Kouřimský, Pacovský, Stránský, Slatinský, Šenfeld). U dalšího místního příjmení Šváb mohlo jít buď o příchozího ze Švábska v jihovýchodním Německu, nebo o přezdívku podle nepříjemného hmyzu.
V další menší skupině příjmení, která se vztahují k dějům a činům, se samozřejmě vyskytuje nový osadník Novák, již uváděný Šlinger, Lehovec (asi mu někdy vyhořel statek, a proto dostal na čas daňové i robotní prázdniny: úlevu, lhůtu, lehotu). Podobně to asi bylo s Ročkem (roční úleva), ale zato přesně nevíme, jak to bylo u Štajgera, Spudila a Šofra.
Na závěr jsme si nechali nejmenší skupinu přezdívkových příjmení. Sem patřil vedle již zmíněného Kravosáka patrně i Zounek, Kaňka a Bouda. S jistou rezervou sem můžeme zařadit i Šatopleta, který však vedle možného žvatlavého poplety také mohl být potomkem usazeného francouzského válečníka, pocházejícího možná i z urozených vrstev nebo stále něco nesrozumitelně vykládajícího o jakémsi Chateau. Že by se mohlo jednat o nějakého výrobce šatů je téměř vyloučeno, protože tyto profese se v češtině již dávno výstižně označují podle tkaní a krájení/stříhání látek (tkadlec a krejčí). Příjmení Krejčí je přitom v Česku nejpočetnější ve skupině podle stavu a zaměstnání.
Ve vesnicích s větším počtem stejných příjmení docházelo k pomocnému rozlišování pomocí sousedských přezdívek, které někdy mohly mít základ žertovný i hanlivý. Nemám sice dosud informace o tom, jak se to řešilo mezi místními Řeháky, Macháčky, Křečky, Bartáky, ale z mé rodné obce si vzpomínám na zajímavé rozlišování početných Kloučků, Váňů, Petrtýlů a Říhů přezdívkami typu Brněnej (často si stěžoval na brnění v noze), Babáček (prabába byla diplomovanou porodní bábou), Zábranskej (měl grunt osamocený mimo zástavbu jakoby za vesnickou bránou), Peprcánek (z podivné domácké formy jména Josef), Člověk (v hovoru nadměrně používal slovo člověče), Kocour (stále někde slídil), Lev (často se opíjel a pak řval jako lev), Dolení, Hoření, Podfarskej, Čtvrťák, Malej, apod. Česká lidová tvořivost byla vždy v tomto směru vynalézavá stejně jako při tvorbě politických vtipů a znevažování namyšlených mocipánů. Názorným příkladem může být posměšná přezdívka předposledního stařičkého rakouského mocnáře. Její vznik kupodivu podpořila a rozšíření umožnila početnost českého příjmení Procházka. Nespokojení opoziční Češi jí obdařili císaře Františka Josefa I. po jeho poslední návštěvě Prahy v roce 1901. Bezprostředním podnětem byla časopisecká fotografie císaře při otevírání nového mostu u Národního divadla, doplněná zdánlivě neutrálním titulkem Promenáda na mostě. Netrvalo dlouho a císaře v českých hospodách i jinde nikdo netituloval jinak než Franta Procházka. Byl to ošidný kalibr i pro ostřílené policejní špicly, protože přistižení se vždy měli na co vymluvit. Tato přezdívka přitom trefně vystihovala patovou pozici starého monarchy ve sporech Čechů s místními Němci. Většinová česká společnost tak lapidárně konstatovala, že císař opět odložil svůj dávný slib české korunovace. S plnou parádou se tehdy v Praze jen hezky prošel po mostě a pak už se jí raději vyhýbal.
Mnohé v tomto článku publikované názory o vzniku a významu místních příjmení jsou hypotetické, a proto je možné, že místní pamětníci a zájemci o dějiny zdejších rodů budou k nim mít doplňky a připomínky. Ty autor uvítá v ústní i písemné podobě. Pokud budou formulovány výstižně a zajímavě, pak doporučí redakci Zpravodaje jejich zveřejnění. Naznačená problematika jmen, příjmení a přezdívek by se mohla stát i předmětem zájmu místních badatelů a kronikářů.

PhDr. František Dudek, CSc.