O zlické válce a uťatém nose

V úrodné a mírně zvlněné nížině na jihovýchodním okraji Pražské kotliny a starého kmenového území Čechů, při staré obchodní cestě od řeky Sázavy a Sázavského kláštera ku Praze budovali naší předkové zemědělské osady a opevněné dvorce již před tisíciletím. Rovinatý charakter zdejší krajiny s dostatečnou sítí drobných vodních toků jim v tom nebránil a navíc zde nacházeli dostatek dřeva, kvalitního kamene a cihlářské hlíny na stavby bezpečných tvrzí, hrazených dvorců a pevných usedlostí. Zdejší krajina byla řídce osídlena prvními zemědělci již v neolitu před sedmi tisíci lety. Nedaleko se na Říčanském potoku nacházela osada keltských železářských řemeslníků v druhém století před Kristem. Teprve slovanské zemědělské osídlení však bylo na Říčansku trvalé a souvislé.
Osadníci museli pro svá pole vykácet rozsáhlé lesy, o čemž svědčí nejen názvy blízkých osad: Dubeč, Hájek, Lipany, Pnětluky-Netluky, ale i Mejto u Nedvězí a kolovratské pomístní jméno V milíři. Zemědělští průkopníci si museli poradit i s četnými močály, jejichž existenci dokládá nejen název místní polní tratě V cicavách, ale i vlhké louky kolem Říčanského potoka pod Kolovraty a pod Vysokou, které byly později využity k založení dvou velkých rybníků. Tehdejší rolníci byli ohrožováni nejen dravou zvěří, dokonce i medvědy, jejichž výskyt potvrzuje i název blízké obce Nedvězí, ale i mocenskými spory mezi českými a zličanskými kmenovými náčelníky. Ohlasy těchto dávných dob zaznívají z českých bájí. Jednu z nich převyprávěl a v Kronice české roku 1541 spolu s mnoha dalšími omyly a výmysly publikoval katolický kněz Václav Hájek z Libočan. Líčí v ní krvavé řešení sporů o hraniční meze údajného říčanského dvorce v bitvě, k níž mělo dojít již roku 748 na poli zvaném Strhov. Snad to měl být pozdější a blízký Tehov, kde byl od 12. století strážný hrad s osadou, písemně doloženou až roku 1309. Tato událost patří mezi ty české báje a pověsti, které nejsou obsaženy v nejstarších českých kronikách z doby předhusitské. Označují se podle autorů. Mezi ně patří kanovník a děkan svatovítské kapituly Kosmas a jeho pokačovatelé, opat zbraslavského kláštera Petr Žitavský a jeho Zbraslavská kronika, tak řečený Dalimil jako autor první česky psané a rýmované kroniky, univerzitní mistr a kněz Přibík Pulkava z Radenína a mnozí další.
Uvedená pověst se objevuje až mnohem později z pochybné produkce renezančního vypravěče a pábitele Václava Hájka z Libočan, který byl podobně jako první český kronikář Kosmas rovněž kanovníkem svatovítské kapituly. Jeho obsáhlá Kronika česká z roku 1541 se stala mimořádně populární za pobělohorské rekatolizace a posléze i během českého národního obrození. V této době se z pochybného historického díla stalo povzbuzující vlastenecké lidové čtení, v němž byl národní a jazykový význam postaven nad historickou pravdivost. Podobně jako pozdější zdařilé padělky Rukopisů královédvorského a zelenohorského se i tento plagiát paradoxně stal základem znalostí o národních dějinách a rovněž inspiračním zdrojem českého i slovenského výtvarného umění. Přirozená Hájkova autorita si již před Bílou horou podmanila Daniela Adama z Veleslavína a Bartoloměje Paprockého, ale později i Pavla Stránského, Bohuslava Balbína, Tomáše Pešinu a Jana Beckovského.
Přemíru bílých míst v našich nejstarších dějinách Hájek bez skrupulí vyplnil přesnými daty a čtivými příběhy. Pro každý rok od příchodu Čechů bezpečně znal všechny děje a tím neobyčejně imponoval prostému čtenáři. S nedostatkovými prameny přitom pracoval velice nedbale a podle potřeb si je upravoval a vykládal. Na českou reformaci nakupil řadu pomluv, omylů a invektiv. Když jeho dílo narazilo na zásady vědecké kritiky a historické objektivity, hlásané Dobrovským a Palackým, nutně se musel jeho autor jevit jako vědomý lhář a falzifikátor, jako škůdce českých dějin, podle Palackého jako „nejnaivnější šarlatán a zdánlivě nejnevinnější nactiutrhač“.
Z tohoto úhlu musíme přistupovat i k pověsti o bitvě u údajného říčanského dvorce roku 748. Musíme ji pojímat pouze jako zajímavý příběh, který se patrně nezrodil z ničeho a dá se o něm říci, že je možná otiskem staré paměti a představuje zajímavou součást našeho literárního dědictví. Pověst o zlické válce navíc naznačuje skutečnost, že Říčansko patřilo k nejstarším sídelním územím slovanských kmenů brzy po jejich příchodu do České kotliny. Než se pražská přemyslovská knížata mocensky prosadila do čela českého státu, leželo toto území na strategické hranici pražských a kouřimských kmenových držav. Z této oblasti je doloženo i krvavé soupeření mezi pražským knížetem Václavem a kouřimským vladařem Radslavem, které po roce 925 skončilo smírem. Tehdy Radslav uznal pražskou svrchovanost a za to mohl dále spravovat Kouřimsko.
Renezanční kronikář Hájek nejspíše nepřímo reagoval na tuto událost, posunul ji ale téměř o dvě století zpět a její děj vylíčil dle svého gusta velmi akčně a barvitě. Mělo k ní dojít ve čtvrtém roce panování bájného vyšehradského knížete Nezamysla, což měl být syn a nástupce Přemysla Oráče. Na pozemcích jeho údajného říčanského dvorce vznikl hraniční spor s kouřimským knížetem Rozhoněm. Nezamysl chtěl odvrátit válku, a proto poslal k Rozhoňovi svého parlamentáře. Když nepochodil a dověděl se o přípravách kouřimských na obsazení dvorce a sporného území, svolal vladyky a muže statečné a přikázal jim bránit hranice veškerou mocí. Mezitím Rozhoň shromáždil bojovníky a vydal se s nimi plenit vyšehradské knížectví. Družiny obou knížat se utkaly v líté řeži na poli řečeném Strhov. Tam sice padla stovka Nezamyslových mužů, ale Rozhoň ztratil trojnásobek bojovníků. Vítězný Nezamysl přivedl na Vyšehrad přes padesát ceněných zličanských zajatců a mezi nimi objevil i samotného Rozhoně. Aby svého soka náležitě pokořil a potupil, dal mu uříznout nos a nařídil, aby byl s nosem v ruce přiveden v čele propuštěných zajatců do Kouřimi.
Tuto báji zapracoval o několik desetiletí po Hájkovi do svých příběhů a pověstí Bartoloměj Paprocký z Hlohol, který v držitelích údajného říčanského dvorce viděl předky pozdějších pánů z Všechrom a Říčan. Ti však jsou jako zakladatelé říčanského hradu a jeho osady na předhradí doloženi až daleko později v roce 1306, i když k výstavbě hradu nejspíše došlo již po roce 1260. Oproti tomu je mohutné hradiště Stará Kouřim jako středisko slovanského kmene Zličanů doloženo již od počátku 9. století. O významu našeho regionu jako důležité hraniční oblasti kmene Čechů svědčí i mohutné zbytky pomezního hradiště nad Markétou u Královic. Od 12. století měl značný význam rovněž strážní hrad Tehov.