Nejstarší podoba Kolovrat a jejich poloha na solné a stříbrné stezce

Na obálce slavnostního čísla Kolovratského zpravodaje 1/2005 byla umístěna zajímavá kresba s nejstarší podobou Kolovrat z roku 1722. Nachází se v Národním archivu v obsáhlé genealogické sbírce svobodného pána Gottfrieda Daniela Wunschwitze ve složce s rodokmeny pánů z Kolowrat. Kresba je nejstarším dokladem o poloze a podobě Kolovrat, jejich tvrze a poplužního dvora. Zejména u tvrze je tento fakt přímo zarážející, protože všechny dosud shromážděné nepřímé důkazy naznačují, že v Kolovratech jako původním sídle slavného českého rodu pánů z Kolowrat musel existovat jejich hrazený dvorec s tvrzí minimálně o století dříve, než došlo k jejich darování ostrovskému klášteru. Přitom podle časového sledu darů, sepsaných v listině s datem 1205, usuzujeme, že k darování 4 poddanských gruntů v Kolovratech panem Mladotou došlo již během první poloviny 12. století. Proto můžeme o existenci místního šlechtického dvorce s tvrzí uvažovat již po roce 1050. Potvrzuje to i kritický překlad a výklad latinského termínu „pomerio“ z uvedené listiny ve smyslu opevněného nebo ohrazeného místa. Nebyla to tedy a ani to ještě nemohla být zahrada v dnešním smyslu, ale dobový zapisovatel měl určitě na mysli ohradu v dobovém pojetí ohrazeného (tvrzeného) místa neboli hradu (tvrze).
Vraťme se však k prvnímu zobrazení Kolovrat s kostelem, dvorem, tvrzištěm a spáleništěm fary z roku 1722 ze sbírky barona Wunschwitze. Přes poměrně přehledné a názorné provedení kresby včetně jejího částečného vybarvení se však z ní vyklubal záludný interpretační oříšek. Jejím autorem totiž nejspíše byl uvedený baron Wunschwitz, pozdější stavovský genealog a historik Království českého. Ten se za doprovodu augustiniánského kněze Valentina Horydnera vypravil Léta Páně 1722 deváté pondělí po Letnicích 27. července na tehdy náročný a nebezpečný výlet z Prahy až do Kolovrat. Potíže tehdejších cestovatelů byly i tehdy způsobeny především kvalitou cest. Přitom z Prahy přes Uhříněves vedla důležitá a frekventovaná kutnohorská výpadovka, která se však tehdy více podobala dnešní polní cestě. Když už měli naši odvážní cestovatelé na dohled Uhříněves a radovali se, že to přežili ve zdraví, potkala ale jejich vůz nehoda. Asi přitom zapracoval duch kolovratské pověsti o vyvráceném kole.
Ctihodní pánové proto museli jako prostí poutníci s holí v ruce a vakem na zádech dojít do Uhříněvsi, kde se k nim připojil místní farář František Želecký, který byl zároveň vikářem (tehdejším školním inspektorem) Kouřimského kraje a správcem kolovratské farnosti. Ten s nimi doputoval do Kolovrat a zpřístupnil jim kostel sv. Ondřeje. Páter Horydner přitom pořídil podrobný a pro nás velice cenný latinský popis kostela a baron Wunschwitz patrně vytvořil uvedenou kresbu, k níž ještě připojil dvě vyobrazení kostela od severu a východu. Svědčí o tom odlišný rukopis doprovodných textů a skutečnost, že nemáme zprávu o účasti nějakého kresliče nebo pomocníka. Na druhé straně je ale možné, že kresby mohl i dodatečně vytvořit nebo objednat místní farář. V každém případě však jejich autor neměl náležité znalosti a zkušenosti, a proto vytvořil podivný kartografický hybrid. Zatímco krajinu mezi Uhříněvsí a Říčany zobrazil se správnou orientací se severem nahoře, situaci na území tehdejších Kolovrat zachytil od západu. Všimněte si, že velký Mlýnský rybník, označený písmenem H, a kolovratský vodní mlýn (G) jsou umístěny správně na jižní straně. Na západě jsou zakresleny a černou hvězdou označeny tehdejší Tehovice a písmenem L okraj Uhříněvsi. Naproti tomu se na kostel (A), spáleniště fary (B), kruhový zemní val tvrziště (C), poplužní dvůr (D), sýpku (E), ovčín (F) a poddanské usedlosti (I) díváme od západu. V popředí jsou totiž selské grunty s dnešními čp. 1-4, vpravo od kostela je čp. 5, nad kostelem se nachází čp. 6 a vlevo se pod sadem u dvora krčí čp. 8. Mezi těmito 7 usedlostmi, doloženými již od roku 1578 a především od 1654, musíme hledat 4 nejstarší poplužní statky, které pan Mladota věnoval již před rokem 1150 ostrovskému klášteru. Vrchnostenský mlýn v čp. 9 máme spolu s pilou doložen od roku 1618. Kostel byl tehdy orientován zcela odlišně k východu, proto z něj vidíme západní průčelí, a ovocný sad při severním křídle dvora je v místech dnešní železniční trati. Pokud by tomu tak nebylo, pak by se dvůr musel nacházet na místě dnešních statků v čp. 3 a 4, což není možné.
Z podivuhodné kresby vyplývá, že z původní tvrze se do roku 1722 zachoval pouze hliněný kruhový val (násep) bez kamenných zbytků při vnějším jiho-východním nároží poplužního dvora. Západní část valu zabíhala do míst, kam se později rozšířila východní obytná část dvora. Ten se vyznačoval sevřenou a pravidelnou dispozicí téměř čtvercového půdorysu s přízemním jižním, západním a severním křídlem. Na ně navazovaly dvě samostatné části východního křídla, oddě-lené vjezdovým prostorem. Jejich větší část byla obytná. Do dvora vedly též průjezdy hospodářskými křídly od západu a jihu. Jižní křídlo mělo zvýšené seníkové podkroví a severní křídlo tvořily kůlny. Vně severovýchodního nároží se nacházela samostatná patrová sýpka a k východnímu vjezdu směřovalo úzké průčelí dlouhé přízemní budovy ovčína, umístěného mimo areál dvora šikmo k linii východního křídla. Sýpka a patrně i ostatní budovy včetně ovčína byly již kamenné a jejich vzhled byl ovlivněn rozsáhlou přestavbou na počátku 18. století. Červeně vybarvená střecha kostela, kostnice a sýpky již měla nákladnou nehořlavou krytinu z pálených háků a prejzů, zatímco na ostatních budovách převládaly tehdy obvyklé slaměné došky, ve dvoře mohly být použity i dražší dřevěné šindele. Dalo by se předpokládat, že poplužní dvůr vznikl z předchozího menšího hrazeného dvorce brzy po roce 1550, kdy došlo k prodeji staroměstského konfiskátu do rukou pod-nikavého císařského byrokrata rakouského původu Regensperga, nejpozději však po připojení k černokosteleckému dominiu Smiřických roku 1578.
Sevřené uspořádání hospodářských budov dokládá původní obranný charakter dvorce s malou tvrzí, chráněnou kruhovým příkopem a náspem s palisádou. Máme doloženo, že na ní ještě sídlil Jan, poslední věrohodný majitel části Kolovrat z rodu Kolowratů roku 1416. Za husitských válek byla nejspíše poškozena natolik, že další majitelé z řad pražských měšťanů se o její opravu a údržbu asi dále nezajímali. Pro Smiřické velmože, sídlící na zámku v Kostelci nad Černými lesy, pak již byla zcela nezajímavá. Nejspíše byla zčásti dřevěná a její zbytky byly spolu s farou, kostelem i dvorem zničeny za třicetileté války. Na rozdíl od fary a tvrze byl kostel i poplužní dvůr po třicetileté válce obnoven do podoby, zachycené na kresbě. Zatímco kostel byl pouze opraven, dvůr byl na počátku 18. století nákladně přestavěn a přitom patrně i rozšířen. Pro Lichtenštejnské majitele panství totiž představoval důležitý podnikatelský objekt, v němž se realizovaly robotní povinnosti poddaných z Kolovrat, Tehovic, Lipan a Nedvězí.
Na kresbě z roku 1722 označuje písmeno K a postava poutníka s holí při pravém okraji průběh důležité zemské cesty, označované jako Via regia čili Královská cesta. Pod tímto honosným názvem se skrývá místní část důležité zemské stezky, která vedla z Prahy a u Říčan se dělila na cestu k Sázavě a ke Kutné Hoře. Obě části navazovaly na starou severojižní cestu lužickou, která procházela nedalekou Kouřimí a spojovala Vídeň s hornolužickou Žitavou a Saskem. Po těchto cestách se do Prahy dopravovala i ceněná solnohradská sůl a od roku 1300 též kutnohorské stříbro v podobě hodnotných pražských grošů. Na starém sídelním území mezi pozdějším říčanským hradem a Prahou postupně vznikaly při trase staré sázavské cesty strážní, obchodní a zemědělské osady. Z nich je od roku 1068 doloženo hradiště Hostivař a od roku 1088 vesnice Dubeč a Záběhlice. Roku 1185 již existovaly obce Chodov, Strašnice a dnešní Hostivař. Roku 1205 následují Kolovraty, 1207 Královice, 1227 Uhříněves, Běchovice a Čestlice a 1234 Pitkovice. Roku 1309 jsou doloženy Měcholupy, Říčany, Kuří a Tehov, 1313 Nedvězí, Hájek a Dubeček, 1318 sousední Benice a roku 1325 Lipany.
Pro ochranu důležité zemské cesty od Sázavy a Kutné Hory do Prahy měla po roce 1292 značný význam komenda církevního řádu Templářů (po jejich zrušení přešel majetek roku 1312 na řád sv. Jana Jeruzalémského neboli Johanitů) v Uhříněvsi s pevnou tvrzí i nedaleký hrad pánů z Říčan, vybudovaný po roce 1260. Nemalý význam jistě měla i předpokládaná tvrz pánů z Kolowrat v naší obci. Trasa staré kutnohorské a sázavské cesty z Prahy do Říčan byla v minulosti značně odlišná od nynější kutnohorské hlavní silnice. Procházela nejstarším centrem Uhříněvsi kolem komendy, tvrze a kostela a pokračovala přes původní Tehovice ke kolovratskému popluž-nímu dvoru a tvrzi a dále pokra-čovala vlhkou luční nivou potoka Říčanky ke hradu a městečku Říčany, kde se dělila na jižní sázavskou a východní horskou cestu. O dnešní napřímení její místní trasy z Uhříněvsi přes výše položené pozemky mezi Kolovraty, Hájkem a Nedvězím přes Radošovice se do roku 1818 zasloužili císařští inženýři a stovky místních robotníků. Nová císařská silnice měla pevný štětovaný podklad, šíři pro dva plně naložené formanské vozy a postranní odvodňovací příkopy. Přednostně měla sloužit pro rychlé přesuny vojsk a jejich zásobování a byla vybudována tak důkladně, že její těleso slouží hustému automobilovému provozu do dnešních dnů.
Důležitá sázavská cesta, směřující od Říčan ku Praze přes Hostivař, byla patrně již v 16. století vedena mimo údolí Říčanky. Její vlhké louky pod Kolovraty a pod Vysokou ve směru na Říčany byly asi před třicetiletou válkou z větší části zatopeny dvěma velkými rybníky a zejména za mokra byly sjízdné velmi obtížně. Od Hostivaře cesta vedla nad údolím Pitkovického neboli Vinného potoka ke staré zájezdní hospodě na severním okraji Benic. Odtud pokračovala přes pole mezi Kolovraty a Lipany ke Kuříčku, míjela říčanské šibeniční a popravčí návrší Na spravedlnosti u dnešního hřbitova a směřovala na Světice a Mnichovice. V tomto úseku se patrně napojovala na trasu starobylé žitavské zemské stezky, vedoucí z Vídně do hornolužické Žitavy a dále do Saska a procházející nedalekou Kouřimí.
Ze staré cesty je dosud v jižní části kolovratského katastru dobře zachovaný úsek se širokým tělesem a postranními příkopy, který kříží dnešní silnici do Lipan. Zčásti má i zahloubený úvozový charakter a prostřednictvím Škaredé strouhy měl zajištěno náležité odvodnění do Pitkovického potoka. Tyto výrazné terénní zářezy si místní osadníci někdy vysvětlovali jako zbytky nějakého starobylého vojenského polního opevnění. O významu uvedené staré cesty svědčí i místní názvy, které ji označovaly přívlastky císařská, horácká nebo prokopská či husitská.
PhDr. František Dudek, CSc.