Jiří Zejfart – evangelický farář a výtvarník

Ve čtvrtek 23. října 2003 proběhla v Infocentru Kolovraty vernisáž výstavy pana Jiřího Zejfarta „Řeč přírody“, a to u příležitosti významného životního jubilea (nar. 1928) tohoto občana, který sice v Kolovratech nežije dlouho, ale bez něhož bychom si kulturní atmosféru obce těžko dovedli představit. Během vernisáže hovořil pan Zejfart se skromností sobě vlastní o různých peripetiích, kterými prošel na své cestě výtvarníka a evangelického faráře. Zajímavé, ač nedlouhé vyprávění bylo proloženo několika klasickými skladbami upravenými pro flétnu v podání jeho vnuka Jonáše Zejfarta. Více než šedesát lidí na vernisáži bylo důkazem toho, že nejen výtvarné dílo, ale i sama osobnost pana Zejfarta je stále oslovující, že stále má co říci.

 

• Pane Zejfarte, když si teď povídáme tady v Kolovratech, jaké jsou vaše vazby k této obci?

V Kolovratech žiji od 19. prosince 1996, a to v Penzionu I. Narodil jsem se a mládí prožil v Uhříněvsi. Na přelomu 40. a 50. let jsem však již chodíval na biblické hodiny evangelického sboru k manželům Rendlovým, kteří bydleli na Skále. S jejich dcerou Helenkou jsme uzavřeli manželství v roce 1954.

 

• Byly tedy ve vašich tehdejších dílech i kolovratské motivy?

Mám za to, že ano, vždyť již tehdy jsem se výtvarnému umění naplno věnoval, ale dnes již žádnou z těchto prací nemám, buď jsem je zlikvidoval, neboť nestály za ponechání, nebo jsem je někomu věnoval. Je také možné, že byly součástí poměrně velkého souboru, který jsem věnoval muzeu ve Vysokém Mýtě.

 

• Jak jste se dostal k výtvarnému umění, měli k němu vztah již vaši rodiče?

Moji rodiče ne, ale můj dědeček byl truhlář, snad od něj jsem získal nějaký vztah k práci se dřevem. Tu jsem sice nestudoval, ale později jsem se řezbářství hodně věnoval. Můj starší bratr měl také vztah k umění, v mladších letech se zabýval kreslením určitě víc než já.

 

• Chtěl jste být vždycky výtvarníkem?

Ne, původně jsem chtěl být hajným. Ale byl jsem dítě předčasně narozené, prodělal jsem mnohé nemoci. Když mě ještě jako miminko nesla babička k uhříněveskému doktoru Jeřábkovi, dostalo se jí ve dveřích ordinace uvítání: „Co sem s ním lezete, stejně vám umře!“ Pro mé chatrné zdraví a spíše chabou postavu rodiče nesouhlasili s povoláním hajného. A tak jsem po dokončení měšťanské školy v Uhříněvsi dojížděl od roku 1943 do Vysočan jako učeň jemné mechaniky. Výtvarné umění mě výrazně zaujalo až v roce 1944, kdy jsem dostal spálu a strávil měsíc v domácí karanténě. Tehdy jsem začal intenzivně kreslit. Po návratu do učení mne už řemeslo tolik nebavilo, v zásuvce pracovního stolu jsem měl skicák. V té době jsem psal i poezii. Nakonec jsem v roce 1945 učení opustil a šel studovat na Státní grafickou školu v Praze. Během studia jsem se dvakrát pokusil dostat na AVU, ale nevyšlo to. „Ne“ řekly patrně moje kádrové materiály. Moje příslušnost k evangelické církvi a s tím související aktivita nebyly komunistickým mocipánům po chuti.

 

• Začal jste právě tehdy uvažovat o poslání kazatele?

To bylo již o něco dříve. Vyrůstal jsem v evangelickém prostředí a otázka, zda bych neměl Pánu sloužit jinak než uměním, se nabízela stále víc. Ale k přijetí na teologickou fakultu byla nezbytná maturita na gymnáziu, maturita ze střední grafické školy nestačila.

 

• Takže to vypadalo, že cesta kazatele evangelia je pro vás uzavřená...

Snažil jsem se vycházet ze situace, jaká byla. Na teologii jsem nemohl, tak jsem dodělal grafickou školu a získal nejprve měsíční stipendium do keramické dílny pana Šimůnka v Klínci u Davle a poté do malírny porcelánu Gloria v Brunšově u Štěchovic. Tam jsem také zůstal. Ale potom přišel velký zlom: v roce 1950 se u mě projevila nemoc z povolání, způsobená některými barvami používanými na malování porcelánu v kombinaci s terpentýnem. A právě v tom roce učinila teologická fakulta výjimku a nabídla možnost podat přihlášku i maturantům negymnazijním. Viděl jsem v tom zřejmý pokyn a na teologii jsem se přihlásil a posléze i dostal. Můj starší bratr už tam byl.

 

• Dnes vidíme, že výtvarné umění šlo ve vašem životě ruku v ruce s posláním faráře. Zřejmě bylo od počátku těžké skloubit dráhy tak odlišné...

Ano, dokonce musím říci, že když jsem ucítil Boží volání a šel na teologii, opravdu jsem chtěl výtvarné činnosti zanechat, v podstatě ji obětovat cestě, na kterou mě Bůh povolal. Ale už v té době jsem dělal ilustrace do biblického slovníku, knižní obálky a další zakázky v církvi. Nedlouho po přijetí na teologii jsem se seznámil s církevním architektem Bohumilem Barešem a díky němu jsem pak měl možnost navrhnout a realizovat interiér kostela v Hodslavicích. To byl můj první interiér, po němž časem následovaly desítky dalších. Uvědomil jsem si, že bych mohl a měl sloužit Bohu i výtvarným uměním. Nebylo to jednoduché, protože samo povolání faráře bylo časově velmi náročné, ale jak synodní rada, tak senioráty a sbory, v nichž jsem působil, souhlasily s tím, abych se věnoval také činnosti výtvarné. Samozřejmě bych si nedovolil v tom pokračovat bez jejich souhlasu. I tak jsem musel v Karlových Varech přenést odpovědnost za některé věci, např. za věci úřední, na jednu sborovou sestru, která byla pro tento účel ustanovena. Ani potom však nebylo času nazbyt, vždycky jsem musel pečlivě vyvažovat své povinnosti faráře a provádění jednotlivých zakázek. Děkuji Bohu za to, že jsem mohl žít tak bohatým životem a vnímat obě cesty ve svém životě jako souběžné a vzájemně se prolínající. Nyní již není zejména moje kazatelská činnost tak intenzivní, ale přesto se dá říci, že obě cesty dosud pokračují, vidím se v postavě služebníka, kterému byly svěřeny dvě hřivny. Stále se snažím s nimi hospodařit. Jak se mi to daří, to s konečnou platností zhodnotí Pán.

 

• Kde všude jste působil jako kazatel?

V roce 1954 jsem přijal místo faráře v Karlových Varech. Státní orgány a StB mně od začátku nebyly nakloněny, přesto jsem tam vydržel díky solidaritě členů sboru až do roku 1978, kdy mi KNV nakonec odňal státní souhlas. Potřeboval jsem nějaké zaměstnání, zkusil jsem se tedy po dvaceti letech vrátit do malírny porcelánu, ale už po několika dnech jsem pocítil, že mi to škodí. Zanedlouho mi přítel našel místo ve skladu potravin nedaleko Karlových Varů. Tam jsem nejprve pracoval na rampě, od šesti ráno, celý den, zima nezima. Později jsem se vypracoval na skladníka a zástupce oddělení cukrovinek. Byl jsem také myšilovem, protože sklad stál v polích a myši tam páchaly značné škody. Paradoxní bylo, že jako myšilov jsem měl výrazně vyšší plat než jako farář. Po dvou letech jsem dostal souhlas do Vysokého Mýta. Tam jsem působil od roku 1981 do roku 1996, kdy jsem odešel do důchodu. Protože můj syn žije v Kolovratech, podali jsme si s mojí paní žádost o byt v kolovratském Penzionu. Podařilo se a jsme tu moc spokojení.

 

• Je o vás známo, že jste stále velmi aktivní, vaše práce zdobí již řadu let stránky Kolovratského zpravodaje. Předpokládám, že prostředí Kolovrat a jejich okolí jsou pro vás umělecky inspirativní...

Určitě. Z okna našeho bytu mám krásný výhled, který mi umožňuje sledovat celoroční proměny přírody. Některé mé věci vznikly jen díky tomuto výhledu. Samozřejmě pak čerpám podněty pro své práce na procházkách ulicemi obce i jejím okolím. V terénu si udělám skici tužkou a na jejich základě pak zpracuji třeba linoryt nebo akvarel. Ale protože vnímám krásu přírody kolem sebe, ať už jsem kdekoli, snažím se zachytit některé motivy třeba i během cesty vlakem – když mě při pohledu z okna něco zaujme, udělám si opět skicu a s tou pak doma dále pracuji.

 

• Věnoval jste se v průběhu let mnoha výtvarným technikám: olejomalbě, malbě temperou na omítku, malbě na porcelán a keramiku, písmomalířství, litografii, linorytu, kresbě tuší i měkkou tužkou, akvarelu, řezbářství, navrhoval jste interiéry kostelů, typograficky jste upravoval knižní publikace i další tiskoviny a mohli bychom pokračovat dále...

Víte, já o sobě nehovořím jako o malíři nebo o umělci. Nejsem Aleš, Mánes, Slavíček ani Zrzavý. Nesahám jim ani po paty. Jan Werich kdysi řekl: „Jdu životem a trousím moudrost.“ Já říkám, že jdu životem a trousím obrázky v naději, že tento trus je také trochu užitečný a má smysl.

 

• Nemůžeme zde bohužel hovořit o všech technikách, které používáte, mohl byste nám tedy alespoň prozradit, jak vznikají např. vaše kolorované linoryty? Snad to říkám správně.

Jde vlastně o barevný soutisk několika štočků. Na základě skici, získané v terénu, dám jednotlivé barvy na pauzáky, které přiložím na sebe, abych viděl výsledný obrázek. Jednotlivé barvy pak vyryji do lina. Každá barva se tedy tiskne ze zvláštního štočku a je samozřejmě důležité, jak půjdou při tisku barvy po sobě, protože barva později natištěná částečně překryje barvu předchozí, čímž je dosaženo dalších barevných tónů.

 

• Když teď vidím ve vašich rukách tyto štočky, nedokážu si představit, že můžete přesně vědět, jak bude výsledný tisk vypadat...

Ano, na první pohled to není patrné, ale když se tomuto oboru věnujete delší dobu, získáte určitou dovednost; opravdu to není tak těžké. Grafická technika je základ, který musí výtvarník dobře zvládnout, rozhodující však je, co bude touto technikou vytvořeno. Ovšem, výtvarné umění není matematika, proto i můj tvůrčí záměr, který při práci sleduji, dopadá v závěru vždy trochu jinak, někdy jsem sám překvapen, jak vyšly některé detaily soutisku. Tady je prostor pro očekávání, pro trochu toho tajemna a radostného naplnění.

 

Děkuji vám za rozhovor.

Ptal se Roman Lang.